Lucka: V baru

#365

 

 

“Těsně než jsem poznala Láďu, jsem šla za kamarádem do baru, který tam pracoval. Nevěděla jsem, že oni dva se znají.

Tak tam tak sedíme a ten kamarád pak říká: “Za chvíli přijdou ještě dva kámoši”.
Já říkám: “Joo, dobrý”.
A slyším najednou venku takovej hluk. Otevřeli se dveře, koukám na ně a říkám si: “Ty vole, co je to za debily?” 🙂

Tak nás představil, měli pořád takový ty chlapský řeči a narážky, už byli totiž napitý a lili do mě vodku.
Bylo mi tak špatně!
Láďa se nabídl, že mě odveze domů.

Zavolal taxíka, tak jsme nasedli do taxíka a Láďa se mě ptá: “Kde bydlíš?”
A já mu říkám: “Tady kousek odsud.” (Kdybych šla pěšky, měla bych to domů tak pět minut.  🙂 )
Tak mě doma vyhodil, pak jsme si na FB tak nějak napsali, přidal si mě do přátel a už to bylo.

No, a tenhle rok už jsem s ním osm let! Vzali jsme se, máme spolu chlapečka, kterému jsou teď 4 roky a z mého předchozího vztahu holčičku, které byly v době mého randění 3 roky.”

 

(Svatební foto ze soukromého archivu Lucky a Ládi.)

 

Tereza: Od dětství

#363

 

 

“No holky, od tohoto dne 5.5.2006 jsem ho lovila, až jsem ho ulovila. 😀🎉 Jsme spolu rok a půl a samozřejmě, že za mě může být rád, protože jsem pro něj ta nejlepší pod sluncem🌞. Miluju tě. ❤️ Radku.”

 

(Foto ze soukromého archivu Terezy.)

Kamila a Katka: Bydlely jsme vedle sebe

#225

 

 


“Byla to shoda náhod, osudové setkání. Hledala jsem byt, který jsem si i koupila a o dva roky později si tam koupila byt i Kačka, v té době jsme se ale ještě neznaly.

Kačka šla zrovna nakoupit a já zrovna venčila psa, teď už naší fenku Atynku. V té době byla ještě v jiném vztahu, ve kterém jsem byla nešťastná a navíc se v novém městě cítila osamělá. Protože jsem jí přišla povědomá, tak si mě našla na netu a zjistila, že je orientovaná stejně jako já. Napsala mi vzkaz, že jsme ze stejného města a že tu nikoho nezná, tak jestli bych nezašla na kafe. Vyměnily jsme si tři vzkazy a sešly se.

Chtěla jsem v té době být volná, Kačka mě moc nezajímala, ale jednou večer jsem jí zavolala, jestli nezajdeme na pivo. Samozřejmě jsem se podívala i na seznamovací server, jak vypadá, a docela mi přišla sympatická. Kačka byla hrozně zničená z předešlého vztahu, a tak jsem jí nechala dlouze vypovídat. Další den měla jít ke kadeřníkovi a slíbila mi, že mi pošle fotku. Celý den jsem byla zvědavá, zda to bude opravdu tak radikální změna, jak mi řekla. Nechala mě pěkně dlouho čekat a někdy v noci mi přišla MMS… a já úplně koukala, že to snad ani nemůže být ona!! Kačka mě zaujala hodně už u první schůzky i tím, co v životě zažila. Tak jsme zašly do kina a začaly se denně scházet u mě. Bydlely jsme kousek od sebe, takže jsme se k sobě nastěhovaly velmi rychle. Bydlely jsme spolu už po 14 dnech.”

(Foto ze soukromého archivu Kamči a Katky.)

Táňa: Letuška a cestující

#223

 


“Prosinec 2007. Saudská Arábie. Linka Rijád – Jeddah. On cestující, ona letuška a obrovské jiskření mezi nimi od první chvíle kdy se jejich pohledy setkaly. Tak bych shrnula naše první setkání.

Celý let se mne na něco vyptával, až jsem mu nakonec dala své telefonní číslo. Poslal mi sms, ještě ani neměl vyzvednutý kufr. Psali a volali jsme si celé Vánoce. 1. 1. 2008 jsme měli první “rande” v libanonské restauraci v Rijádu. Podotýkám, že v Saudské Arábii je zákázáno randit. Muž může jít do restaurace pouze se svojí manželkou a kontrolovat vás může mravnostní policie. O ruku mě Hassan požádal v Egyptě. Hotelový pokoj byl zasypán lístky růží a svíčkami. A já plakala jako malá holka.

Brali jsme se téměř po 5 letech vztahu na dálku. Zažili jsme spoustu krásných a také spoustu složitých dnů, které přináší střet kultur a dálka. Překonali jsme nepřekonatelné a svatba byla pouze zpečetěním hlubokých citů, které k sobě chováme. Svatbu jsme plánovali téměř rok.”

(Foto ze soukromého archivu Táni a Hassana).

Markéta: Spolužák na gymplu

#222

 

 


“Když jsem v září 2000 nastoupila na gympl, ani ve snu by mě nenapadlo, že ten patnáctiletej kluk, co sedí přede mnou bude za dvanáct let mým manželem… Přestože jsme po sobě čtyři roky pokukovali, tak „vyznání citů“ proběhlo až po maturitě. Za těch osm let, co máme to štěstí, že se máme, jsme spolu prožili spoustu krásných chvil i životních zvratů, a poznali, že každý problém se zdá být menším, když ho řešíme spolu, že i když spolu trávíme hodně času, tak nevíme, co to je stereotyp, a že nechceme trávit život s nikým jiným, než jeden s druhým. Žádost o ruku v září 2011 tak nebyla až tak překvapující a šokující, a má odpověď na vysněnou otázku byla předem jasná.”

(Foto ze soukromého archivu Markéty a Richarda.)

Zuzka: Roztomilý blonďáček v kytarovém kroužku

#221

 

internet”Začalo to někdy v mých 12 letech, kdy ten roztomilý blonďáček s hříbkem na hlavě přišel do našeho kytarového kroužku. Tam jsem si ho poprvé všimla a zaujal mě. Potom jsme se dlouho neviděli a v mých sedmnácti jsme se potkali na diskotéce a oba jsme věděli o koho jde. Začali jsme spolu chodit, ale v mé mladické nerozvážnosti jsem to ukončila po pouhých třech týdnech. Dlouhá léta jsme si nemohli přijít na jméno. Já v Olomouci, on v Chrudimi… Osud tomu chtěl, že mi jednoho dne přišel na mysl a tak díky moderním vymoženostem jako je Facebook jsem si ho našla a napsala mu. Na odpověď jsem čekala asi 2 týdny, ale dočkala se. Vyměnili jsme si telefonní čísla s tím, že si někdy napíšeme… Od té doby jsme si psali denně a po 2 měsících jsme oba věděli, že už spolu chceme být navždy.”

(Foto ze soukromého svatebního archivu Zuzky a Davida.)

Veronika a Radoslav: Chodili jsme kolem sebe

#219

 

 

(O svůj hezký příběh se s námi dnes podělila partnerka známého českého zpěváka. Poznáte kterého? )

“Ještě před šesti lety bychom ani jeden netušili, jaký úžasný společný příběh nás čeká. (Současný) manžel tenkrát chodil s jinou, přistěhovali se o dva baráky vedle. Hned první den po nastěhování si mě všiml z okna. Během následujících tří let jsme se potkávali na ulici, byly to jen úsměvy a milé pohledy. Já ale věděla, že chodí s jinou, tak jsem si držela odstup. Jednoho dne mi ale sestra sdělila, že se prý rozešli. Byla jsem zvědavá, jestli se bude chtít seznámit, ale nedělala jsem si příliš velké iluze. On byl známý zpěvák a podle mne určitě i sukničkář. Jenže on mne najednou pozdravil a začali jsme spolu komunikovat. Pak jsem ho potkávala skoro každý den, čekala jsem, kdy mě pozve na rande, ale on si také kupodivu držel odstup. V lednu roku 2009 mi oznámil, že se stěhuje pryč. Pochopila jsem, že je to poslední šance dát mu najevo, že se mi líbí. A tak jsem udělala něco, co bych já sama nečekala – dala jsem mu do schránky dopis s mým číslem. Ještě ten den se ozval a udělal mi tím velikou radost. Pak už to mělo rychlý spád. 30. března jsem přišla na jeho koncert v Praze a 4. dubna jsme spolu již chodili.

O dva roky později mi přichystal nádherné překvapení. 4.dubna 2011 mě požádal o ruku. Mělo to styl – zařídil privátní večeri v luxusní rezidenci na zámku. Udělal to klasicky a roztomile. U fontány na zámecké zahradě poklekl a bylo to. Já samozřejmě řekla ano, protože jsem si byla jistá, že on je ten pravý.”

(Foto ze soukromého archivu Veroniky a Radoslava)
wedme.cz

Veronika: Seznámila nás kamarádka

#218

 

“Když nás seznámila kamarádka, bylo mu sotva čtrnáct let. Přestože já jsem byla starší, což by normálně kluka v tomhle věku mohlo přitahovat, on o mě nejevil sebemenší zájem. Po třech letech jsme se náhodně potkali na jedné diskotéce a to už se na mě díval úplně jinak. Stačil jeden pohled. Oba jsme tomu bezhlavě propadli a zamilovali se až po uši. Pro nás dva je náš vztah procházka růžovou zahradou, i když s ostrými trny. Ale ani ty trny už nás nezraní, protože jsme tady pro sebe. Nejsme na to sami, máme jeden druhého a naše spojitost nám vše pomůže překonat.”

(Foto ze soukromého archivu Veroniky a Rosti)

Lenka: Na vesnické zábavě

#217

 

 

“S manželem jsme se potkali v létě na klasické vesnické zábavě pod širým nebem a v tu dobu jsme měli ještě oba jiné partnery. Společnou řeč jsme našli díky zápletce s mobilními telefony, které jsme měli v tu dobu oba stejné a tak došlo k situaci, při které jsme se začali spolu bavit.

Uplynulo alespoň půl roku a my se od té doby vůbec neviděli, ale oba jsme se během té doby rozešli s našimi partnery. Vzala jsem iniciativu do svých rukou a začala se vyptávát kamarádů, kdo že ten sympaťák na zábavě vlastně byl. A zjisila jsem, že bydlí odjakživa ve vesnici nedaleko od té naší, ale já jsem o něm nikdy neslyšela. Podivná náhoda. Odhodlala jsem se ho vyhledat a oslovit na facebooku a od té doby jsme si nějakou dobu jen dopisovali přes různá internetová média.

A po nějaké době jsme se konečně potkali osobně u místního rybníku, kde jsme se asi tři hodiny procházeli a povídali si o všem možném. Potom už to mělo rychlý spád, protože jsme zanedlouho zjistili, že jsme jeden pro druhého to největší štěstí, jaké nás mohlo potkat. To, že se brzy vezmeme jsme asi věděli od začátku oba, ale manžel to dokázal romantickou žádostí v obleku se šampaňským a spoustou svíček kolem a to vše v našem nově zrekonstruovaném domečku… tak jak jsem si to vždycky představovala.”

(Foto ze soukromého archivu Lenky a Lukáše)

Anna: Na čajovém dýchánku

#216

 

 

“Od mých 14 roků jsme chodily s děvčaty na čajové dýchánky. Ale úplně prvně jsme se seznámili v kostele, v neděli, kam jsme pravidelně chodily s partou kamarádek, štěbetaly a pohlížely jsme si po ogarech.

I když jsme se znali, chodit jsme spolu začali až v mých 18 letech. On došel z vojny, měl galánku se kterou si psal, přišel zrovna na ten čajový dýchánek, kde si pro mě pořád chodil k tanci a pak, že mě doprovodí domů.

Brali jsme se po třech letech 29. 7. 1961. Bydleli jsme spolu až po svatbě, před tím manžel kolikrát utěkal oknem nebo byl schovaný pod peřinou :-). Vůbec jsem u něj nespávala, to se nehodilo a navíc to bylo přes kopec a les daleko.”

 

(Foto ze soukromého archivu Anny a Ludvíka)

Jana: Míjeli jsme se v práci

#212

 

 

“Protože věřím, že vše, co se děje, děje se v ten správný čas, tak i naše vzájemné propojení nebylo náhodné, ale bylo přímo osudové.

S mužem jsme se několik let míjeli na chodbách, poradách, akcích našeho společného zaměstnavatele. Každý jsme v té době měli své životy, své „starosti“ s tehdejšími láskami a musím říct, že by mě nikdy, opravdu nikdy nenapadlo, že právě ON bude tím, který můj život změní o 180 stupňů, prozáří láskou, vzájemnou úctou, štědrostí, pochopením a podporou.

Až v okamžiku, kdy jsme byli volní jeden pro druhého (což jsme ještě vzájemně netušili), se naše cesty spojily, velmi rychle jsme oba poznali, kolik toho máme společného, stejné zájmy, touhy, životní postoje, v ten okamžik jsem věděla, že chybějící kousek do mé skládačky zapadl. Byl tam, ten pocit, odpověď na otázku, kterou jsem si kladla dlouhé roky, jak poznám, že je to „ON“. Přišel naprosto nečekaně a už mě neopustil.

Sestěhovali jsme se k sobě takřka v prvních dnech, přibyly k nám i dvě kočky, které jsem si velmi přála, hodně jsme cestovali a stále cestujeme, milujeme Itálii a proto jsme naši společnou dovolenou směřovali na toskánské vinice, na kterých jsem byla požádána o ruku.”

(Foto ze soukromého archivu Jany a Vladimíra.)

Lenka: Na jedné akci se spolužáky

#210

 

 

“Bylo nebylo… takhle prý začínají všechny šťastné pohádky… ale teď vážně. Naše seznámení bylo sice pohádkově neuvěřitelné, ale těžko by tehdy někdo uvěřil, že z toho bude svatba…

Svého budoucího muže jsem několikrát potkala se svým spolužákem ze střední školy, ale nikdy jsme spolu nemluvili, ani jsme si navzájem nevěnovali pozornost. Změna nastala na jedné soukromé akci se spolužáky ze střední školy.

Jak jinak – popíjelo se, byla zábava a jak to tak bývá, čas neúprosně plynul a všichni se pomalu vytráceli do svých domovů. Hrstka „statečných“ včetně mě, se přesunula do nechutné nádražácké putyky, která byla v časných ranních hodinách ještě otevřená. Pokračovalo se v zábavě, ale bohužel i mé kamarádky postupně přemohl spánek a já se tehdy dala do řeči s usměvavým mladíkem, jenž se mi představil, jako „Šeřík“ nebo Honza.

Ani nevím, o čem jsme si tehdy povídali, ale chtěla jsem ho vidět znovu. Byl neuvěřitelně charismatický, mužný a nejvíc mě dostalo do kolen, že se učil na uměleckého kováře. Umění a vše s tím spojené mě vždy zajímalo, takže jsme si měli o čem povídat. A protože celou večerní útratu platil on za mě, bylo jasné, že se nevidíme naposledy.

Od spolužáka jsem si vzala telefonní číslo a tehdy ještě zcela nevinně napsala, že bych mu ráda oplatila útratu, kterou jsem mu způsobila. Nečekaně to nebyla naše poslední přátelská schůzka a při těchto okamžicích jsme oba dva zjišťovali, že si výborně rozumíme a je nám spolu dobře.

Nejsilnějším okamžikem pro mě bylo, když mi na jednu schůzku „jen tak“ přinesl vlastnoručně kovanou růži a prsten. Když už s city nešlo dále bojovat, museli jsme vyřešit některé osobní problémy a pak už nám nebránilo nic v tom, abychom se dále setkávali. Zanedlouho jsme spolu začali bydlet.

Nebylo to ovšem tak jednoduché, protože jsme teprve poznávali jeden druhého a učili se dělat kompromisy. Všechny problémy jsme ale zatím zdárně zvládli a tak jsme začali přemýšlet, co dál. Chtěli jsme vlastní bydlení a také se ve vztahu zase o kousek „posunout“.

Jsme mladí, studující i pracující a ano, skoro všichni se nás tehdy ptali jestli „musíme“. Chtěli jsme a tak byla 3. srpna svatba.”

(Foto ze soukromého archivu Lenky a Honzy.)

Nikol: Na základce

#203

 

 

“Se svým přítelem jsem se seznámila na základní škole. On byl v 9. ročníku, já jsem tehdy bohužel chodila s jeho spolužákem. Líbil se mi od začátku, ale nikdy jsem ho neoslovila. On mě neměl v lásce. Ale jak se dozvěděl, že s tím tehdejším přítelem nejsem, tak mi hned napsal. Pozval mě do kina a pak to všechno začalo…
Dělá mě nejšťastnější!”

(Foto ze soukromého archivu Nikol)

Martin: Po e-mailech

#196

 

 

“Dája žila tou dobou v Brně a já v Praze. Ani jednoho nejspíš nenapadlo, že by naše občasné přátelské e-mailové vzkazy mohly vyústit k něčemu jinému. Vše bylo navíc pojištěno značnou vzdáleností obou měst, kde jsme v té době žili.

Naše tehdejší emailová komunikace nás však neomrzela – naopak jsme si uvědomili, že si máme stále co říct. Asi i proto jsme se rozhodli, že se potkáme také naživo a zkusíme, jak moc jiné bude osobní setkání od toho virtuálního.

Slovo dalo slovo, z půl hodiny se stala 3hodinová schůzka, která se brzy zopakovala a já zůstal ten týden v Brně. Nečekali jsme na nějaká další znamení, nechodili jsme “kolem horké kaše” a byla ruka v rukávě.

Chvíli jsme spolu bydleli na dálku Praha/Brno, ale zanedlouho se Dája přestěhovala za mnou do Prahy.

Rok po našem seznámení jsem požádal Dáju o ruku a přesně za další rok jsme si řekli své ano.”

(Foto ze soukromého archivu Dáji a Martina)