Lucka: V baru

#365

 

 

“Těsně než jsem poznala Láďu, jsem šla za kamarádem do baru, který tam pracoval. Nevěděla jsem, že oni dva se znají.

Tak tam tak sedíme a ten kamarád pak říká: “Za chvíli přijdou ještě dva kámoši”.
Já říkám: “Joo, dobrý”.
A slyším najednou venku takovej hluk. Otevřeli se dveře, koukám na ně a říkám si: “Ty vole, co je to za debily?” 🙂

Tak nás představil, měli pořád takový ty chlapský řeči a narážky, už byli totiž napitý a lili do mě vodku.
Bylo mi tak špatně!
Láďa se nabídl, že mě odveze domů.

Zavolal taxíka, tak jsme nasedli do taxíka a Láďa se mě ptá: “Kde bydlíš?”
A já mu říkám: “Tady kousek odsud.” (Kdybych šla pěšky, měla bych to domů tak pět minut.  🙂 )
Tak mě doma vyhodil, pak jsme si na FB tak nějak napsali, přidal si mě do přátel a už to bylo.

No, a tenhle rok už jsem s ním osm let! Vzali jsme se, máme spolu chlapečka, kterému jsou teď 4 roky a z mého předchozího vztahu holčičku, které byly v době mého randění 3 roky.”

 

(Svatební foto ze soukromého archivu Lucky a Ládi.)

 

Tereza: Od dětství

#363

 

 

“No holky, od tohoto dne 5.5.2006 jsem ho lovila, až jsem ho ulovila. 😀🎉 Jsme spolu rok a půl a samozřejmě, že za mě může být rád, protože jsem pro něj ta nejlepší pod sluncem🌞. Miluju tě. ❤️ Radku.”

 

(Foto ze soukromého archivu Terezy.)

Lenka: Na vesnické zábavě

#217

 

 

“S manželem jsme se potkali v létě na klasické vesnické zábavě pod širým nebem a v tu dobu jsme měli ještě oba jiné partnery. Společnou řeč jsme našli díky zápletce s mobilními telefony, které jsme měli v tu dobu oba stejné a tak došlo k situaci, při které jsme se začali spolu bavit.

Uplynulo alespoň půl roku a my se od té doby vůbec neviděli, ale oba jsme se během té doby rozešli s našimi partnery. Vzala jsem iniciativu do svých rukou a začala se vyptávát kamarádů, kdo že ten sympaťák na zábavě vlastně byl. A zjisila jsem, že bydlí odjakživa ve vesnici nedaleko od té naší, ale já jsem o něm nikdy neslyšela. Podivná náhoda. Odhodlala jsem se ho vyhledat a oslovit na facebooku a od té doby jsme si nějakou dobu jen dopisovali přes různá internetová média.

A po nějaké době jsme se konečně potkali osobně u místního rybníku, kde jsme se asi tři hodiny procházeli a povídali si o všem možném. Potom už to mělo rychlý spád, protože jsme zanedlouho zjistili, že jsme jeden pro druhého to největší štěstí, jaké nás mohlo potkat. To, že se brzy vezmeme jsme asi věděli od začátku oba, ale manžel to dokázal romantickou žádostí v obleku se šampaňským a spoustou svíček kolem a to vše v našem nově zrekonstruovaném domečku… tak jak jsem si to vždycky představovala.”

(Foto ze soukromého archivu Lenky a Lukáše)

Anna: Na čajovém dýchánku

#216

 

 

“Od mých 14 roků jsme chodily s děvčaty na čajové dýchánky. Ale úplně prvně jsme se seznámili v kostele, v neděli, kam jsme pravidelně chodily s partou kamarádek, štěbetaly a pohlížely jsme si po ogarech.

I když jsme se znali, chodit jsme spolu začali až v mých 18 letech. On došel z vojny, měl galánku se kterou si psal, přišel zrovna na ten čajový dýchánek, kde si pro mě pořád chodil k tanci a pak, že mě doprovodí domů.

Brali jsme se po třech letech 29. 7. 1961. Bydleli jsme spolu až po svatbě, před tím manžel kolikrát utěkal oknem nebo byl schovaný pod peřinou :-). Vůbec jsem u něj nespávala, to se nehodilo a navíc to bylo přes kopec a les daleko.”

 

(Foto ze soukromého archivu Anny a Ludvíka)

Jana: Míjeli jsme se v práci

#212

 

 

“Protože věřím, že vše, co se děje, děje se v ten správný čas, tak i naše vzájemné propojení nebylo náhodné, ale bylo přímo osudové.

S mužem jsme se několik let míjeli na chodbách, poradách, akcích našeho společného zaměstnavatele. Každý jsme v té době měli své životy, své „starosti“ s tehdejšími láskami a musím říct, že by mě nikdy, opravdu nikdy nenapadlo, že právě ON bude tím, který můj život změní o 180 stupňů, prozáří láskou, vzájemnou úctou, štědrostí, pochopením a podporou.

Až v okamžiku, kdy jsme byli volní jeden pro druhého (což jsme ještě vzájemně netušili), se naše cesty spojily, velmi rychle jsme oba poznali, kolik toho máme společného, stejné zájmy, touhy, životní postoje, v ten okamžik jsem věděla, že chybějící kousek do mé skládačky zapadl. Byl tam, ten pocit, odpověď na otázku, kterou jsem si kladla dlouhé roky, jak poznám, že je to „ON“. Přišel naprosto nečekaně a už mě neopustil.

Sestěhovali jsme se k sobě takřka v prvních dnech, přibyly k nám i dvě kočky, které jsem si velmi přála, hodně jsme cestovali a stále cestujeme, milujeme Itálii a proto jsme naši společnou dovolenou směřovali na toskánské vinice, na kterých jsem byla požádána o ruku.”

(Foto ze soukromého archivu Jany a Vladimíra.)

Lenka: Na jedné akci se spolužáky

#210

 

 

“Bylo nebylo… takhle prý začínají všechny šťastné pohádky… ale teď vážně. Naše seznámení bylo sice pohádkově neuvěřitelné, ale těžko by tehdy někdo uvěřil, že z toho bude svatba…

Svého budoucího muže jsem několikrát potkala se svým spolužákem ze střední školy, ale nikdy jsme spolu nemluvili, ani jsme si navzájem nevěnovali pozornost. Změna nastala na jedné soukromé akci se spolužáky ze střední školy.

Jak jinak – popíjelo se, byla zábava a jak to tak bývá, čas neúprosně plynul a všichni se pomalu vytráceli do svých domovů. Hrstka „statečných“ včetně mě, se přesunula do nechutné nádražácké putyky, která byla v časných ranních hodinách ještě otevřená. Pokračovalo se v zábavě, ale bohužel i mé kamarádky postupně přemohl spánek a já se tehdy dala do řeči s usměvavým mladíkem, jenž se mi představil, jako „Šeřík“ nebo Honza.

Ani nevím, o čem jsme si tehdy povídali, ale chtěla jsem ho vidět znovu. Byl neuvěřitelně charismatický, mužný a nejvíc mě dostalo do kolen, že se učil na uměleckého kováře. Umění a vše s tím spojené mě vždy zajímalo, takže jsme si měli o čem povídat. A protože celou večerní útratu platil on za mě, bylo jasné, že se nevidíme naposledy.

Od spolužáka jsem si vzala telefonní číslo a tehdy ještě zcela nevinně napsala, že bych mu ráda oplatila útratu, kterou jsem mu způsobila. Nečekaně to nebyla naše poslední přátelská schůzka a při těchto okamžicích jsme oba dva zjišťovali, že si výborně rozumíme a je nám spolu dobře.

Nejsilnějším okamžikem pro mě bylo, když mi na jednu schůzku „jen tak“ přinesl vlastnoručně kovanou růži a prsten. Když už s city nešlo dále bojovat, museli jsme vyřešit některé osobní problémy a pak už nám nebránilo nic v tom, abychom se dále setkávali. Zanedlouho jsme spolu začali bydlet.

Nebylo to ovšem tak jednoduché, protože jsme teprve poznávali jeden druhého a učili se dělat kompromisy. Všechny problémy jsme ale zatím zdárně zvládli a tak jsme začali přemýšlet, co dál. Chtěli jsme vlastní bydlení a také se ve vztahu zase o kousek „posunout“.

Jsme mladí, studující i pracující a ano, skoro všichni se nás tehdy ptali jestli „musíme“. Chtěli jsme a tak byla 3. srpna svatba.”

(Foto ze soukromého archivu Lenky a Honzy.)

Nikol: Na základce

#203

 

 

“Se svým přítelem jsem se seznámila na základní škole. On byl v 9. ročníku, já jsem tehdy bohužel chodila s jeho spolužákem. Líbil se mi od začátku, ale nikdy jsem ho neoslovila. On mě neměl v lásce. Ale jak se dozvěděl, že s tím tehdejším přítelem nejsem, tak mi hned napsal. Pozval mě do kina a pak to všechno začalo…
Dělá mě nejšťastnější!”

(Foto ze soukromého archivu Nikol)

Martin: Po e-mailech

#196

 

 

“Dája žila tou dobou v Brně a já v Praze. Ani jednoho nejspíš nenapadlo, že by naše občasné přátelské e-mailové vzkazy mohly vyústit k něčemu jinému. Vše bylo navíc pojištěno značnou vzdáleností obou měst, kde jsme v té době žili.

Naše tehdejší emailová komunikace nás však neomrzela – naopak jsme si uvědomili, že si máme stále co říct. Asi i proto jsme se rozhodli, že se potkáme také naživo a zkusíme, jak moc jiné bude osobní setkání od toho virtuálního.

Slovo dalo slovo, z půl hodiny se stala 3hodinová schůzka, která se brzy zopakovala a já zůstal ten týden v Brně. Nečekali jsme na nějaká další znamení, nechodili jsme “kolem horké kaše” a byla ruka v rukávě.

Chvíli jsme spolu bydleli na dálku Praha/Brno, ale zanedlouho se Dája přestěhovala za mnou do Prahy.

Rok po našem seznámení jsem požádal Dáju o ruku a přesně za další rok jsme si řekli své ano.”

(Foto ze soukromého archivu Dáji a Martina)

Andrea: Slečna na intru

#191

 

 

“Byla jsem zamilovaná do jedné slečny něco málo přes rok. Byly jsme od sebe daleko a i přes určité odmítnutí jsem o ni měla stále zájem.

Jak šel čas, měla jsem se hlásit na střední školu. Volaly jsme si a já jí říkám, že nevím kam si dát druhou přihlášku. Tak mi řekla ať jdu k ní na školu. I když se tomu zasmála, já druhý den šla a učinila tak. Jediné co mi proběhlo hlavou bylo “osud rozhodne”.

A osud rozhodl. Dostala jsem se tam. Jezdila jsem z domova na intr přibližně 150 km. Vše bylo celkem pěkné. Se slečnou jsem se vídala, lidé na intru byli skvělí. Po skoro 3 měsících jsme se daly dohromady, bylo to fajn, ale problémy v rodině to komplikovaly.

Celou dobu tam byla jedna slečna (Týna), která se mnou byla na intru a s tou druhou slečnou chodila do třídy, která mi s tím vztahem celou dobu pomáhala. htěla mé štěstí, měly jsme k sobě blízko.

Když jsme se s jistou slečnou rozešly, Týna se mi přiznala s city. Že ke mně něco cítí. Po nějaké době jsme se daly dohromady a i přes to, že spolu prakticky 10 měsíců žijeme na intru 24/7 a teď o prázdninách se moc nevídáme, jsme spolu neuvěřitelně šťastné.

Teď 17. 8. 2017 to bude už 7 měsíců. ❤”

Denča: Láska z facebooku

#190

 

 

“Ahoj lidičky. Moje láska mě vytáhla ze dna. Z depresí. Stále jsem plakala, měla úzkosti… Nikdy jsem nevěřila na to, že si člověk může najít lásku přes Facebook.

Ale stalo se, vytáhli jsme se navzájem ze dna, milujeme se, respektujeme se. Nehádáme se. Žijeme s bohem, ale nemáme se za co stydět, proto je naše láska tak pevná… ❤

Bydlíme spolu a jsme zasnoubení. Nepřestávejte věřit na lásku. ❤ Moc vám všem přeji potkat toho pravého!”

Anna: Sbalila jsem ho v baru

#189

“Měla jsem zrovna vážně špatné období. Moc práce, nejlepší kamarádka dlouhodobě nemocná a já sama. Takže když už jsem měla volno, tak jsem stejně byla akorát doma.

Ozval se mi dávný kamarád a musel mě vážně hodně přemlouvat, abych s ním šla na pivo. Tak jsem se vyparádila, jako dlouho ne, a jela přes celou Prahu. Nakonec jsem se těšila, že si s někým promluvím.

Nejdřív jsem zjistila, že oblíbený podnik zrušili, tak jsem šla na něj počkat do jiného. Asi hodinu mi nakecával, že je na cestě a pak, že nepřijede vůbec. Tak jsem zkusila napsat klukovi, který se o mě nějakou dobu snažil. Ten se rozmýšlel asi půl hodiny a pak řekl, že ne. Takže jsem byla naparáděná, smutná a naštvaná, sama. A taky za tu dobu trochu opilá.

No a pak přišel do podniku ON. Připadal mi takový smutný, trochu ztracený… Koupil si pivo a začal se rozhlížet, kam by si mohl sednout. Nikdy předtím jsem tohle neudělala… zamávala jsem na něj ať si sedne ke mně. No nejdřív nevěřil, že to je na něj, ale pak šel. Vlastně jsem si asi nejdřív chtěla jenom s někým popovídat. Ale čím více jsme mluvili, tím více se mi líbil. A tak jsem řekla: Dáš mi pusu? 😀 A dal… Protože jsme povídali a pili fakt dlouho do noci, nabídl mi, ať ve vší slušnosti přespím u něj. A tak to taky bylo.

Dneska je to přesně 5 měsíců. Bydlíme spolu a jsme zasnoubení.”

Zdeněk: V nemocnici

#187

 

 

“Chodil jsem do posilovny a stal se mi úraz. Bylo to na operování, tak jsem přijel do nemocnice a byla tam jedna moc pěkná holka, jenže v tu chvíli mě to moc nezajímalo, zajímala mě operace.

Když jsem přijel po operaci domů, tak jsem si všimnul, že mi ta krásná holka napsala.

Psali jsme si asi 14 dní a za ten čas jsme se do sebe strašně zamilovali.
Teď už moje slečna tam totiž byla taky pacientkou a dostal jsem se k ní pomocí sestřičky. Ta byla její kamarádkou, co tam měla praxi, tak za ní chodila na navštěvu. Opsala si moje jméno na dveřích mého pokoje.

Tak tomu nemůžu pořád uvěřit a vůbec bych nepočítal s tím, že v nemocnici najdu tak skvělou holku.”

Alžběta: Přes internetovou seznamku

#174

 

 

“S přítelem jsme se seznámili přes internetovou seznamku. Tam jsme si napsali pár zpráv. Poté jsme si asi čtrnáct dní psali na fb.

Jelikož tam měl starý fotky, tak jsem chtěla, aby mi poslal nějakou svojí aktuální. Byl večer a přišla mi fotka. Byla jsem naprosto okouzlena a říkala si, že ho musím mít. Dohodli jsme se, že za mnou přijede.

Měla jsem tenkrát volný barák, ale hrozně jsem se bála vzít si tam neznámého člověka z internetu. Když jsme přijeli k nám, dali jsme si venku kávu a povídali si. Potom už byl večer a tak jsme šli koukat na tv. Jediné co dávali byl béčkový horor.

Druhý den jel domů, ale večer za mnou opět přijel. Pár dní na to jsme se dohodli, že spolu budeme chodit.

Teď už jsme spolu přes rok. Bydlíme spolu a je nám krásně. 😊”

(Foto z archivu Alžbětky focené k ročnímu výročí.)

Catherine: Na metalovým koncertě

#173

 

 

“Seznámili jsme se na metalovým koncertě, kde jsme oba byli v první řadě a jako “správní metalisté” házeli vlasama. 😀 To byla taky ta první věc, kterou jsem si na něm všimla. On to měl stejně, při pauzách mezi písničkami jsme na sebe pokukovali.

Po skončení první kapely toho večera se najednou z první řady vytratil a mně se tak líbil, že jsem ho šla hledat. Našla jsem ho, oslovila a zatáhla zpátky. 😀

Druhou kapelu jsme propařili spolu, potom musel rychle odejít a já si až pozdě uvědomila, že jsem si na něj nevzala kontakt, zbytek večera jsem kvůli tomu měla zkažený a ani kapely mě nebavily.

Druhý den kolem poledne mi na facebook přišla žádost o přátelství od nějakého kluka, který měl na profilovce fotku z anime, po rozkliknutí profilu jsem zjistila, že je to ten kluk ze včera. 😀

Napsala jsem mu a zeptala se, jak mě našel, a on že prý prohledával lidi, kteří se zúčastnili téhle události na fb. 😀

Tak jsme si chvíli psali, pak jsme se domluvili, že spolu pojedeme na víkendový metalový festival, který se konal už za dva týdny od toho večera, kdy jsme se poznali. 😀

Byla jsem z toho nervózní, sliboval mi, že mi dá pusu. 😀

No zkráceně, festival vyšel, hned ten první večer jsme se spolu vyspali (měli jsme jeden společný stan) a začali spolu chodit.

Teď jsme spolu rok a měsíc a myslím, že nám to ještě pěkně dlouho vydrží 🙂”

(Foto z archivu Catherine)