#210
“Bylo nebylo… takhle prý začínají všechny šťastné pohádky… ale teď vážně. Naše seznámení bylo sice pohádkově neuvěřitelné, ale těžko by tehdy někdo uvěřil, že z toho bude svatba…
Svého budoucího muže jsem několikrát potkala se svým spolužákem ze střední školy, ale nikdy jsme spolu nemluvili, ani jsme si navzájem nevěnovali pozornost. Změna nastala na jedné soukromé akci se spolužáky ze střední školy.
Jak jinak – popíjelo se, byla zábava a jak to tak bývá, čas neúprosně plynul a všichni se pomalu vytráceli do svých domovů. Hrstka „statečných“ včetně mě, se přesunula do nechutné nádražácké putyky, která byla v časných ranních hodinách ještě otevřená. Pokračovalo se v zábavě, ale bohužel i mé kamarádky postupně přemohl spánek a já se tehdy dala do řeči s usměvavým mladíkem, jenž se mi představil, jako „Šeřík“ nebo Honza.
Ani nevím, o čem jsme si tehdy povídali, ale chtěla jsem ho vidět znovu. Byl neuvěřitelně charismatický, mužný a nejvíc mě dostalo do kolen, že se učil na uměleckého kováře. Umění a vše s tím spojené mě vždy zajímalo, takže jsme si měli o čem povídat. A protože celou večerní útratu platil on za mě, bylo jasné, že se nevidíme naposledy.
Od spolužáka jsem si vzala telefonní číslo a tehdy ještě zcela nevinně napsala, že bych mu ráda oplatila útratu, kterou jsem mu způsobila. Nečekaně to nebyla naše poslední přátelská schůzka a při těchto okamžicích jsme oba dva zjišťovali, že si výborně rozumíme a je nám spolu dobře.
Nejsilnějším okamžikem pro mě bylo, když mi na jednu schůzku „jen tak“ přinesl vlastnoručně kovanou růži a prsten. Když už s city nešlo dále bojovat, museli jsme vyřešit některé osobní problémy a pak už nám nebránilo nic v tom, abychom se dále setkávali. Zanedlouho jsme spolu začali bydlet.
Nebylo to ovšem tak jednoduché, protože jsme teprve poznávali jeden druhého a učili se dělat kompromisy. Všechny problémy jsme ale zatím zdárně zvládli a tak jsme začali přemýšlet, co dál. Chtěli jsme vlastní bydlení a také se ve vztahu zase o kousek „posunout“.
Jsme mladí, studující i pracující a ano, skoro všichni se nás tehdy ptali jestli „musíme“. Chtěli jsme a tak byla 3. srpna svatba.”
(Foto ze soukromého archivu Lenky a Honzy.)