#370
“Pamatujete si první taneční? To první pořádné namalování a krásné šaty a obleky? A pamatujete si také to neustálé okoukávání a mladou lásku, kdy můžete celý večer tančit s tím novým krásným člověkem, do kterého jste se čerstvě zamilovali?
Tak o tom tohle seznámení vlastně vůbec není, ale pojďme se tam podívat.
Šly jsme do tanečních s mojí nejlepší kamarádkou a mimo dalších spousty nově vytvořených přátelských pout, jsem zahlédla krásného kluka, nejhezčího na světě, později představeného jako Marek.
Marek byl v tanečních, stejně jako já, s nejlepším kamarádem, Honzou. Honza byl takové sluníčko, droboučký a plný energie. Když se smál, tak se mu smály i všechny pihy na obličeji, a taky že se smál často, obzvlášť na mě.
Marek měl také sympatický úsměv, pro mě mnohem víc, než Honzův, ale v životě o náhody není nouze. A on svůj úsměv usilovně věnoval mé nejlepší kamarádce.
Pamatujete si Rufuse? Ten tanec, kdy se stojí v zástupu dvojic a kluk si holku přehazuje ze strany na stranu a strašně se u toho dupe? Mám v hlavě živou představu, kdy jsme tančili tento tanec. Já s Honzou, má kamarádka s Markem a ona koukala na mě, protože o něj nestála, já koukala na Marka, ten koukal na ní a Honza na mě. Ta situace byla strašně komická.
Jak to dopadlo?
Zjistila jsem že vzhled není všechno, co tě má zajímat, a přestože se nakonec Markovi oči a úsměv stočil ke mně, moc dlouho to nevydrželo. V mých šestnácti letech jsem si užila první OPRAVDICKÝ vztah, který trval 2 týdny.
Moc společného jsme neměli a naše cesty se rozešly. A tak z mých nakonec dvou nápadníků nezbyl ani jeden a já celou střední žila dál singl životem…
Až do třeťáku.
Ve třeťáku jsem potkala Petra. Sympatický, trochu stydlivý kluk a já si říkala, že už singl života bylo dost. Byli jsme v kontaktu asi dva týdny, než mě má kamarádka donutila jít na první diskotéku v mém životě.
Pro mě, jakožto introverta byla v mysli diskotéka jako peklo, ale byly její narozeniny a já jí to slibovala už moc dlouho. Navíc, kdy jindy máte jít na diskotéku než v těchto letech?
Tak jsme šly a strašně moc jsme se naparádily! Dost jsme v té době šly proti davu a byly strašné umělkyně a tak si má kamarádka vzala obří barevné náušnice a já si vyrobila čelenku s kočičími oušky.
Byla sobota a já měla jít ve středu s Petrem poprvé nezávazně ven. Po celou dobu jsem si jím vůbec nebyla jistá. Kde je to mladé BOOM, které mám zažít? Ale nechávala jsem to být, s Markem to boom bylo a nic z toho nebylo, třeba to bude naopak?
Napsala jsem mu tedy, že jdeme slavit narozeniny a telefon na večer odložila.
Tancování a trochu popíjení, dostala jsem se do toho docela rychle a bylo to skvělý. I pozornost všech kluků kolem na kočičí ouška najednou mému introvertnímu já nevadila.
Byly jsme zrovna uprostřed parketu, když se na schodech objevil Honza. Začala jsem zběsile mávat. Vždyť jsem o něj 3 roky nezavadila!
Kromě těch pih, které se pořád smály, dost zmužněl, už to nebyl ten malý drobný klouček, ale chlap. A ne jenom vzhledem. Celou noc se mi věnoval, pořád se chtěl lísat a neustále se mi snažil dát pusu, které jsem obstojně celý večer uhýbala, jinak jsem z něj byla naprosto odvařená.
Bylo to úplně jiné než v tanečních, tady je to boom! Ale ne, půjdu s Petrem ven a Honza pusu nedostal a nedostal.
Když ve tři ráno přijel autobus na svoz, nasedli jsme, vytancovaní a trochu opilí a Honza si sedl přede mě, vzal si má ouška na hlavu, chytil mě za ruku a celou cestu držel. Já myslela, že mi protrhnou břicho motýlci a rozletí se po celém autobuse.
A… tím to skončilo.
Honza jak se objevil, tak zmizel a já ve středu šla ven s Petrem a moje předtucha se vyplnila. Vůbec jsme si nesedli, bylo to nezáživné.
Jediné co to zachránilo bylo, že jsme šli na procházku a ne na kafe a tak jsem aspoň cestou měla co říkat… A když jsme byli v uličce, kde jsem nikdy nikoho nepotkala, jelikož jsme došli na druhou stranu města, za zatáčkou se objevil Honza! Vyměnili jsme si ahoj a on pokračoval dál bez zastavení a já mohla umřít: trapností, motýlky a uvědoměním.
S Petrem jsme se shodli na tom, že pro sebe nejsme a v dobrém se rozloučili. Já začala usilovně přemýšlet, jak navázat kontakt s Honzou.
Osud mi přál. Měl za týden narozeniny. Dva dny jsem to přání vymýšlela a pak se mi ploužily dny, dokud ten datum nepřišel.
Honza je narozený 29. února, takže jsem mu popřála o půlnoci 28., ať si užije tu
jednu minutu svého času, která bude představovat ten den, který mu letos zase nepřijde a on mi odpověděl. Propsali jsme celou noc a pak další a další. Za dva týdny se mi přiznal, že se do mě zamiloval a začali jsme spolu chodit.
A bylo tam boom a byla tam atraktivnost a bylo tam všechno, co jsem si přála. Až po několika letech jsem zjistila, že na diskotéce mě chtěl jenom na jednu noc a byla jsem mu v té době dost jedno, prostě jenom další pěkná holka, jen na ty ouška nezapomněl. Naštěstí se rozhodl tohle “užívání života” zahodit za život se mnou a do dnes je za to neskonale vděčný. A já s ním.
Už je to skoro šest let, co jsme spolu, každý den se na mě směje těmi svými pihami a celých šest let tam, kde bydlí jeho mamka, u něj v pokoji, jsou na poličce opřená moje kočičí ouška.”
(Foto ze soukromého archivu Háni.)
