#364


“Jmenuji se Josef, je mi 26 let a pomalu umírám. Jistě Vás zajímá, co mi vlastně je, tak tedy mám epilepsii s nádorem na mozku.
Když si vzpomenu na to, jak jsme se seznámili, tak se směji. Tehdy mi přítel napsal, že přijede v pátek a on přijel ještě ten den, tedy ve středu.
Procházeli jsme se lesem a povídali si, až se úplně setmělo. Sedli jsme si do auta a domluvili se na další schůzce. Naše domluva zněla: “Tak příští víkend, když budeš chtít, můžeš přijet”, řekl přítel.
Já dorazil ještě ten víkend. Nadále pár víkendů a už jsme spolu bydleli.
Užíváme si život každý den, plánujeme výlety i zábavu, ačkoliv mám spoustu omezení a kolikrát se již stalo, že jsme museli z nějaké akce předčasně odejít. Máme spousty přátel, kteří to chápou a já jim děkuji. Jsem vděčný… ”
(Foto ze soukromého archivu Josefa (na fotografii vpravo se svým přítelem v barevné košili)).



internet”Začalo to někdy v mých 12 letech, kdy ten roztomilý blonďáček s hříbkem na hlavě přišel do našeho kytarového kroužku. Tam jsem si ho poprvé všimla a zaujal mě. Potom jsme se dlouho neviděli a v mých sedmnácti jsme se potkali na diskotéce a oba jsme věděli o koho jde. Začali jsme spolu chodit, ale v mé mladické nerozvážnosti jsem to ukončila po pouhých třech týdnech. Dlouhá léta jsme si nemohli přijít na jméno. Já v Olomouci, on v Chrudimi… Osud tomu chtěl, že mi jednoho dne přišel na mysl a tak díky moderním vymoženostem jako je Facebook jsem si ho našla a napsala mu. Na odpověď jsem čekala asi 2 týdny, ale dočkala se. Vyměnili jsme si telefonní čísla s tím, že si někdy napíšeme… Od té doby jsme si psali denně a po 2 měsících jsme oba věděli, že už spolu chceme být navždy.”






#160
#157