Blanka: Nerozumím Ti, ale vezmu si Tě!

#368

„Mikaela jsem poznala v čekárně v Motole, na ušním. Odvezla jsem sem tehdy malou neteř, kterou jsem hlídala sestře. Bolelo ji ouško a sem nás poslali z pohotovosti.

Seděl naproti nám a dělal na Markétku všelijaké opičky, protože malá byla dost nevrlá. Fňukala, měla teplotu a zřejmě ji to bolelo.

Vůbec nemluvil, jen vydával různé skřeky a dělal chudák ze sebe kašpara, jen aby malou poveselil. Musím říct, že poveselil celou čekárnu, mě nejvíc, ale Markétka bulela dál. Neodradilo ho to.

Hrozně mi imponoval, byl neuvěřitelně pozitivní, takový roztomilý a líbil se mi. Když nás zavolali, vstala jsem a šla mu poděkovat. Koukal, pak se usmál a směrem ke mně vyslal podivný shluk samohlásek, ze kterého jsem neporozuměla vůbec ničemu. Pak už jsme musely jít dovnitř.

Z ordinace jsme vylezly s očekávaným verdiktem „zánět středního ucha“. Zavolala jsem to sestře, a ta se rozhodla, že pro malou pošle manžela. A tak jsem se s Madlenkou posadila zase naproti tomu veselému chlapíkovi a čekala.

Mikael potom podle Blančiných slov šel do ordinace. Na ušní se vydal proto, že při pokusu o hygienu ucha patrně šťoural, kde neměl, a na ucho přestal slyšet. Jeho problém vyřešil lékař propláchnutím. Nejspíš přesně to, co se pokoušel vyčistit, zatlačil, kam neměl. Po ošetření ale neodjel. Zůstal a dál bavil malou Markétku.

Když si švagr Markétu odvezl, bohužel už jsem neměla důvod tam zůstat. Ani nevíte, jak se mi nechtělo pryč. Jenže jsme si nerozuměli, a tak jsem ani nemohla začít nějaký hovor, to bylo k vzteku. Musela jsem se zvednout k odchodu. Podívala jsem se na něho a zamávala jsem mu. Udělal ale něco neuvěřitelnýho. Vyskočil, mával rukama a něco drmolil, přitom se hezky usmíval a pořád ukazoval ven. Pochopila jsem to – sděloval mi, že tam má auto, a že mě odveze domů. Tedy říkám vám, normálně bych s cizím chlapem do auta nevlezla ani ve dne, natožpak v noci. Jenže, od normálního člověka jsem asi tehdy měla hodně daleko. Bylo to silnější, ta radost, že nemusím odejít.

To období jsem nechápala sama sebe. Najednou bylo všechno druhotné, nic nebylo důležitější než se s Mikem zase vidět. Víte, my jsme si nerozuměli ani slovo, ale uměli jsme se domluvit, třeba že pojedeme na výlet, nebo že půjdeme na večeři. Mluvili jsme rukama nohama a hodně jsme kreslili. Bylo to úžasný a byla to veliká legrace. Člověk se naučí používat úplně jiný dorozumívací prostředky, než je klasická verbální komunikace. Náš vztah byl jako vztah dvou herců pantomimy a myslím, že paradoxně tahle jazyková bariéra nás spíše sbližovala, než aby nás rozdělila. Celé dny jsme se smáli.

Například jsme po dvou dnech, z nichž jsme spolu trávili každou volnou minutu, přišli oba se slovníkem. To nás pobavilo, ta shoda. Po týdnu jsem si ho nastěhovala domů. Moje okolí bylo mým chováním překvapené. Maminka mi řekla, jestli se chystáme umřít, že tak spěcháme… my chtěli být spolu, hned.

Za měsíc mi bylo jasné, že žádného jiného chlapa nechci. Že s ním chci být celý život, že je mi jedno, že se při sdělování jednoduché informace můžu umlátit, jen aby pochopil. A Mikael to měl stejně.

Když jsem Mika přivedla k rodičům, aby jim řekli, že se chceme brát, Mike si předtím bifloval úvodní řeč, kdy chtěl zazářit, ohromit svou snahou a pěkně česky sdělit, že by si mě rád vzal.

Tehdy mu moc záleželo na tom, aby svou žádost o ruku řekl našim česky. Chudák se dva dny učil větu: „Dobrý den, jsem Mikael, mám rád vaši dceru, chci žít s vaší dcerou.“

Hrozně se styděl, byl nervózní, ale uměl to jako když bičem mrská. Když ovšem stál mezi dveřmi a strkal mámě pod nos kytku, to, co řekl, bylo toto: „Dobry večer pani i pane, zem Mikael a mam rád na vaši seru. Chci šít i vaši serou.

Máma na něj koukala jako blázen a otec dostal záchvat smíchu. Mike nechápal, o co jde, a maminka pronesla: „Tedy nudit se nebudete…“ a začala se taky smát.

Mike se moc nesmál, když jsem mu doma vysvětlovala s tužkou, papírem a slovníkem, co vlastně slavnostně našim řekl. Teď už ale ano.

Jsme spolu již tři roky a plánujeme miminko. Naučila jsem se mnoho z Mikova rodného jazyka a Mike také nezahálí. Jak říkám, co nejde po našem, to jde po jejich, a obráceně. Slovník máme ale stále po ruce na stole. A tužku a papír také. Žijeme v Praze, ale hodně jsme i u Mika v rodném Sandvikenu. Mikael je totiž čistokrevný Švéd.”

Alina: Kamarádka mi pořád chtěla někoho představovat

#367

 

“Řeknu vám, jak jsem potkala Andreje. Byla jsem sama asi rok, chodila jsem na různá rande, ale nikdo se mi nelíbil. Pořád jsem navíc myslela na bývalého přítele, protože jsem ho vážně milovala.

Kolem poloviny prosince mi jedna z mých kamarádek řekla, že je se svým přítelem a s nimi je i jeden zajímavý kluk, který hledá holku.

Upřímě – bylo mi to jedno, protože už jsem byla unavená ze všech těch schůzek a kluků, ale kamarádka mi pořád chtěla někoho představovat. 🙂 Poslala mi fotku, kde jsou všichni spolu, ale bylo mi to jedno. 🙂

Potom mě ten chlap na její fotce (Andrej 🙂 ) požádal o přátelství na facebooku (kolem 28. prosince) a první zpráva byla: “Jdeme na rande?”

Byla jsem fakt překvapená, že mě hned zve na rande. Řekla jsem si, proč ne, ale v té době jsem hodně pracovala a moje první dovolená byla až 3. ledna, takže jsme si do té doby zatím jen psali, ale nedělo se nic zvláštního.

Silvestra jsem oslavila s kamarádkama, byly jsme čtyři osamělé holky. 1. ledna jsem musela jít v 8 ráno do práce! Dobře jsem se s holkama bavila a jak přišel Nový rok, tak jsem přesně o půlnoci napsala na papír své přání: “Přeji si najít vzájemnou lásku.” (To je velmi důležité – to “vzájemnou”, protože všechny ty minulé roky jsem psala jen “chci najít lásku”, ale musí to být vzájemné – oboustranné!

Ten papír jsem spálila, do sklenice si nalila šampaňské a vypila ho.

Andrej byl také ve společnosti přátel někde v centru, psali jsme si spolu celou noc. Nicméně když jsem se ráno vrátila kolem 3-4 hodiny domů, tak koukám, že poblíž mého domu stojí nějaký chlapík a drží bílou ruži. (Moje kamarádka mu řekla, kde bydlím). Venku byla fakt zima, kolem -20, stál tam zmrzlý s květinou… pro mě to bylo něco neskutečného a krásného! Líbí se mi, když muži dělají takové krásné kroky.

Mluvili jsme spolu asi 10 minut a odešel. Potom jsme se začali potkávat stále častěji a 15. ledna se mě zeptal, jestli bych se mohla stát jeho přítelkyní. Samozřejmě jsem souhlasila.

Tohle je tedy ten náš příběh, na který ráda vzpomínám. :)”

Radim: Ve frontě na pivo

#366

 

“Za setkání s mojí ženou Káťou může Honza – můj bývalý kolega. Bylo to krátce poté, co jsem zrušil všechny seznamky. Pak udělal vesmír fiiiiii a byla tady Káťa.

Když Honza slavil narozeniny, pozval mj. i nás (bylo tam asi 30 lidí). S Káťou jsem si povídal ve frontě na pivo a pak jsem na ni skoro zapomněl, dokud jsme se za třičtvrtě roku zase všichni čtyři nepotkali v jedné hospodě…

Honza ji chtěl totiž jako milenku a do té hospody ji vzal, protože jsem mu vynadal.

Při tom prvním setkání jsem si říkal, že holku jako ona bych chtěl, ale byla moc mladá a zadaná. Jenže při druhém setkání už to bylo jinak a když mě přesvědčila, že věk nehraje roli… za tři týdny jsem ji požádal o ruku.

Jsem pořád spokojený, vybral jsem si výborně, za dva týdny budeme mít dva roky od svatby.”

Lucka: V baru

#365

 

 

“Těsně než jsem poznala Láďu, jsem šla za kamarádem do baru, který tam pracoval. Nevěděla jsem, že oni dva se znají.

Tak tam tak sedíme a ten kamarád pak říká: “Za chvíli přijdou ještě dva kámoši”.
Já říkám: “Joo, dobrý”.
A slyším najednou venku takovej hluk. Otevřeli se dveře, koukám na ně a říkám si: “Ty vole, co je to za debily?” 🙂

Tak nás představil, měli pořád takový ty chlapský řeči a narážky, už byli totiž napitý a lili do mě vodku.
Bylo mi tak špatně!
Láďa se nabídl, že mě odveze domů.

Zavolal taxíka, tak jsme nasedli do taxíka a Láďa se mě ptá: “Kde bydlíš?”
A já mu říkám: “Tady kousek odsud.” (Kdybych šla pěšky, měla bych to domů tak pět minut.  🙂 )
Tak mě doma vyhodil, pak jsme si na FB tak nějak napsali, přidal si mě do přátel a už to bylo.

No, a tenhle rok už jsem s ním osm let! Vzali jsme se, máme spolu chlapečka, kterému jsou teď 4 roky a z mého předchozího vztahu holčičku, které byly v době mého randění 3 roky.”

 

(Svatební foto ze soukromého archivu Lucky a Ládi.)

 

Josef: Přes seznamovací aplikaci

#364

 

 

 

“Jmenuji se Josef,  je mi 26 let a pomalu umírám. Jistě Vás zajímá, co mi vlastně je, tak tedy mám epilepsii s nádorem na mozku.

Když si vzpomenu na to, jak jsme se seznámili, tak se směji. Tehdy mi přítel napsal, že přijede v pátek a on přijel ještě ten den, tedy ve středu.

Procházeli jsme se lesem a povídali si, až se úplně setmělo. Sedli jsme si do auta a domluvili se na další schůzce. Naše domluva zněla: “Tak příští víkend, když budeš chtít, můžeš přijet”, řekl přítel.

Já dorazil ještě ten víkend. Nadále pár víkendů a už jsme spolu bydleli.

Užíváme si život každý den, plánujeme výlety i zábavu, ačkoliv mám spoustu omezení a kolikrát se již stalo, že jsme museli z nějaké akce předčasně odejít. Máme spousty přátel, kteří to chápou a já jim děkuji. Jsem vděčný… ”

 

(Foto ze soukromého archivu Josefa (na fotografii vpravo se svým přítelem v barevné košili)).

Tereza: Od dětství

#363

 

 

“No holky, od tohoto dne 5.5.2006 jsem ho lovila, až jsem ho ulovila. 😀🎉 Jsme spolu rok a půl a samozřejmě, že za mě může být rád, protože jsem pro něj ta nejlepší pod sluncem🌞. Miluju tě. ❤️ Radku.”

 

(Foto ze soukromého archivu Terezy.)

Lenka: Na seznamce

#362

 

“Jmenuji se Lenka. Přes seznamku jsem se seznámila dvakrát. Jednou to nevyšlo a podruhé…???

Nevím, jak to nazvat. Prostě pro mě rok lásky, něhy, naděje a důvěry. Byla to láska na první pohled. Nikdy jsem takovou nezažila. Věděla jsem, že pojede za prací do zahraničí. Pak to přišlo a musel odjet.

Já mu věřila. Věřila jsem všemu, na čem jsme se domluvili. První rok jezdil domů, strašně jsem se těšila a chodila mu naproti s vnuky, které také moc miloval. Aspoň to tvrdil.

Ten další rok jsme si skypovali, smáli se, ale pak to začalo upadat. Přestával psát. Když zavolal, tak jen na chviličku, že musí s kamarády na nákup, protože on jediný si tam koupil auto. Zdravotně na tom také nebyl moc v pořádku, zlobily ho střeva. Posílala jsem mu tam balíky, jídlo, oblečení. Ze začátku to bylo těžké, než si našel práci.

Dala bych za něj život. Měla jsem velký strach, jestli je v pořádku. Nakonec mi řekl, že ho vlastním, ale tak to nebylo. Měla jsem strach. Stačilo napsat třeba večer “dobrou noc”, “myslím na tebe”. Abych věděla, že je v pořádku.

Jsou už to tři roky a já stále čekám, i když jsem mu výhružkami a výčitkami ublížila, ale omluvila jsem se. Jenže já teď nevím, jestli doopravdy miloval. Já mu věřila. Využil nebo zneužil? Proč si to myslím? Důvod je dost závažný a napsat ho nemohu. Jen mi do telefonu řekl, než poprvé přijel, že byl zavřený, ale ne vlastní vinou. Pak mi to řekl všechno.

A já mu odpověděla, že každý by měl dostat druhou šanci, pokud to chce napravit.

Zamilovala jsem se do něho, že moje srdce už nechce přijmout jiného.

To je konec mého příběhu. I když vím, že už se nevrátí, stále budu milovat.

P.S. Strašně ráda bych ho našla.
Nemám kontakt.”

Lucie: Na facebooku

#361

 

“S přítelem jsme se seznámili na FB.
Popravdě jsem vůbec ani nehledala nikoho na vztah, protože jsem se právě rozváděla a řešila úplně jiné starosti. Na seznamku jsem se šla spíš pobavit, pokecat a to na doporučení kamarádky, že tam jsou fajn lidi na pokec. To taky byli, poznala jsem tam pár zajímavých lidí, se kterými se přátelíme do dnes.

Asi po dvou měsících, kdy můj současný partner komentoval velmi zajímavě některé debaty, jsem zaznamenala, že hodně odpovídá na moje komentáře a udělal pár změn, co se vzhledu týkalo a začala jsem se o něj i já zajímat víc. 😊 Později jsem zjistila, že mu jedna dobrá duše, naše kamarádka teď už, nakukala, že by mě měl oslovit. 😁

Po pár týdnech psaní, kdy mi sdělil hned narovinu, že má zdravotní problémy, jsme se domluvili, že se potkáme. V té době já už nějak tušila, že to bude ok, ale on měl obavy…

No setkali jsme se a bylo jasno. 😊 Já ve svém životě udělala velký obrat, začínala jsem úplně od nuly… Přestěhovala jsem se 200 km za ním, našla si s jeho velkou podporou práci a překonali jsme spolu ledacos fakt špatného na začátku.

Teď spolu budeme rok a na podzim se budeme brát.
Chtělo to odvahu a mnoho změn, ale pokud máte opravdu pocit, že jste potkali někoho výjimečného, kdo vás respektuje a je oporou a vy pro něj… prostě do toho jděte. 😊 Stojí to za to.”

Micha: Líbačka v hospodě

#360

 

“Před Vánoci jsem slíbila mamce, že k ní přijdu a pomůžu jí péct vánočky. Do toho mi volala kamarádka, že je v hospodě kousek od mého bytu, že je tam s bráchou a bratrancema jediná holka a přemlouvala mě, ať přijdu.

Vůbec se mi nechtělo, ale slíbila jsem, že se na skok stavím. Tam jsem poznala JEHO.

Vůbec si mě narozdíl od ostatních nevšímal, přišel mi namyšlený a měl nejkrásnější úsměv na světě. “Ukradla” jsem mu čepici, přehrála ho v šipkách a večer skončil nekonečným líbáním.  Jak jsem se později dozvěděla, měla jsem být pro jeho bratrance a můj muž dostal zákaz si mě všímat.

Teď jsme spolu 3 roky, máme nádhernou dceru a příští léto nás čeká svatba. :)”

Marie: Ujetý autobus

#233

“V den maturit mi ujel poslední autobus domů, což je nějakých 60 km. Tak jsem se obrátila, odnesla zavazadlo na byt a šla impulzivně se spolubydlící do hospody. Po druhým pivě se připojila druhá spolubydlící se svým kamarádem, tak jsme se začali bavit, zjistili, že přijel tím stejným autobusem, co mi ujel. Společně jsme se přiopili, cestou na byt mluvili anglicky s východoevropským přízvukem, pak se koukali na pochybné britské seriály, což jsem si moc nepamatovala. Začali jsme si psát, šli na koncert – aniž bych věděla, že tam budeme jen dva, no a tak to začalo. Ujetým autobusem.”

Kateřina: V kavárně

#232

“Seděla jsem s kamarádem v kavárně, přišel tam i jeho kamarád (můj nynější drahý) a nic se nedělo. Následující týden jsem šla s kamarádkou na kávičku a tam dorazil i on (protože ho ona znala a pozvala). Kamarádka se (byť bylo pondělí) opila a on ji gentlemansky vezl domů a mě taky – vysadil ji doma a mě místo domů vezl ještě do baru, kde jsme si dalších pět hodin povídali, potom jsme se rozešli bez telefonních čísel. Na druhý den mi kamarád volal, zdali mu může dát mé telefonní číslo – a od té doby jsme bez sebe byli akorát pár dní kvůli práci a budeme se brzy brát. :-)”

Olina: Vůl na Badoo

#231

“My jsme se seznámili přes seznamovací aplikaci Badoo. Napsal, sešli jsme se, a já si řekla, že takovýho vola už nechci vidět… Jenže pak jsem se stěhovala za prací, nový město, nikoho jsem neznala, a on napsal, jestli s ním nechci jet na víkend na chalupu. 😀 Jela jsem a už sem od něj neodjela, jen jsem si přestěhovala věci.  😀 Začátky byly teda těžký, ale už je nám fajn.”

Andrea: Na veletrhu

#230

“Seznámili jsme se v září 2007 na veletrhu v Brně, kde jsem byla jako hosteska u Promotýmu bezpečnosti silničního provozu. Tom tam přijel jako automobilový závodník besedovat na toto téma a pomáhat s organizací celé akce. Jeho táta se dost okatě snažil dát nás dohromady a pořád nás někam společně posílal. V té době jsme se tomu jenom smáli. Osudová výstava byla pro nás až ta druhá v Praze v Holešovicích, kde jsme spolu chodili na obědy a jeden večer jsme se domluvili, že bychom společně s kamarády vyrazili za zábavou do klubu. Ten večer skončil u mě a od té doby jsme spolu vlastně každý den. Po měsíci se nám naskytla možnost odjet spolu na dovolenou do Thajska. Musím říct, že jsem se toho bála. Přeci jen odjet s člověkem, kterého znám sotva dva měsíce takhle daleko a být spolu 14 dní od rána do večera… Řekla jsem si, no co, buď si budeme rozumět, nebo ne… A jak to dopadlo, už všichni víte.

Zasnoubení proběhlo už v Českém Krumlově, kam jsme se přestěhovali… jedno krásné odpoledne v březnu 2010 na procházce se psem. I když zasnoubení tomu říkat asi nemůžeme, jednoduše jsme se na svatbě domluvili a prstýnek koupili společně o měsíc později.

Všem přeji krásné přípravy na Váš svatební den, nikým se nenechejte otrávit, tradice-netradice, udělejte si vše podle vás dvou. Je to přeci VÁŠ den!”

Zdeňka: Na vysoké škole

#229

“S Dankem jsme se vídali poměrně často, protože jsme na vysoké škole studovali podobné obory. Přesto jsme spolu poprvé mluvili až ve třetím ročníku na jednom filosofickém večírku. Podle mojí verze jsem si k Dankovi přisedla já a podle jeho verze si přisedl on ke mně. Ať už je to jakkoli, povídali jsme si nejdříve o škole a později o všem možném. Netrvalo dlouho a začali jsme spolu chodit a brzy také bydlet. Těsně před čtvrtým výročím naší první pusy mně Danek požádal o ruku.

Jednoho slunečného únorového rána jsem se vzbudila a na stolečku u postele mě čekala moje oblíbená snídaně. Palačinky byly ale tentokrát ozdobené nejen cukrem, ale také krásným zlatým prstýnkem s kamínkem.”