Blanka: Nerozumím Ti, ale vezmu si Tě!

#368

„Mikaela jsem poznala v čekárně v Motole, na ušním. Odvezla jsem sem tehdy malou neteř, kterou jsem hlídala sestře. Bolelo ji ouško a sem nás poslali z pohotovosti.

Seděl naproti nám a dělal na Markétku všelijaké opičky, protože malá byla dost nevrlá. Fňukala, měla teplotu a zřejmě ji to bolelo.

Vůbec nemluvil, jen vydával různé skřeky a dělal chudák ze sebe kašpara, jen aby malou poveselil. Musím říct, že poveselil celou čekárnu, mě nejvíc, ale Markétka bulela dál. Neodradilo ho to.

Hrozně mi imponoval, byl neuvěřitelně pozitivní, takový roztomilý a líbil se mi. Když nás zavolali, vstala jsem a šla mu poděkovat. Koukal, pak se usmál a směrem ke mně vyslal podivný shluk samohlásek, ze kterého jsem neporozuměla vůbec ničemu. Pak už jsme musely jít dovnitř.

Z ordinace jsme vylezly s očekávaným verdiktem „zánět středního ucha“. Zavolala jsem to sestře, a ta se rozhodla, že pro malou pošle manžela. A tak jsem se s Madlenkou posadila zase naproti tomu veselému chlapíkovi a čekala.

Mikael potom podle Blančiných slov šel do ordinace. Na ušní se vydal proto, že při pokusu o hygienu ucha patrně šťoural, kde neměl, a na ucho přestal slyšet. Jeho problém vyřešil lékař propláchnutím. Nejspíš přesně to, co se pokoušel vyčistit, zatlačil, kam neměl. Po ošetření ale neodjel. Zůstal a dál bavil malou Markétku.

Když si švagr Markétu odvezl, bohužel už jsem neměla důvod tam zůstat. Ani nevíte, jak se mi nechtělo pryč. Jenže jsme si nerozuměli, a tak jsem ani nemohla začít nějaký hovor, to bylo k vzteku. Musela jsem se zvednout k odchodu. Podívala jsem se na něho a zamávala jsem mu. Udělal ale něco neuvěřitelnýho. Vyskočil, mával rukama a něco drmolil, přitom se hezky usmíval a pořád ukazoval ven. Pochopila jsem to – sděloval mi, že tam má auto, a že mě odveze domů. Tedy říkám vám, normálně bych s cizím chlapem do auta nevlezla ani ve dne, natožpak v noci. Jenže, od normálního člověka jsem asi tehdy měla hodně daleko. Bylo to silnější, ta radost, že nemusím odejít.

To období jsem nechápala sama sebe. Najednou bylo všechno druhotné, nic nebylo důležitější než se s Mikem zase vidět. Víte, my jsme si nerozuměli ani slovo, ale uměli jsme se domluvit, třeba že pojedeme na výlet, nebo že půjdeme na večeři. Mluvili jsme rukama nohama a hodně jsme kreslili. Bylo to úžasný a byla to veliká legrace. Člověk se naučí používat úplně jiný dorozumívací prostředky, než je klasická verbální komunikace. Náš vztah byl jako vztah dvou herců pantomimy a myslím, že paradoxně tahle jazyková bariéra nás spíše sbližovala, než aby nás rozdělila. Celé dny jsme se smáli.

Například jsme po dvou dnech, z nichž jsme spolu trávili každou volnou minutu, přišli oba se slovníkem. To nás pobavilo, ta shoda. Po týdnu jsem si ho nastěhovala domů. Moje okolí bylo mým chováním překvapené. Maminka mi řekla, jestli se chystáme umřít, že tak spěcháme… my chtěli být spolu, hned.

Za měsíc mi bylo jasné, že žádného jiného chlapa nechci. Že s ním chci být celý život, že je mi jedno, že se při sdělování jednoduché informace můžu umlátit, jen aby pochopil. A Mikael to měl stejně.

Když jsem Mika přivedla k rodičům, aby jim řekli, že se chceme brát, Mike si předtím bifloval úvodní řeč, kdy chtěl zazářit, ohromit svou snahou a pěkně česky sdělit, že by si mě rád vzal.

Tehdy mu moc záleželo na tom, aby svou žádost o ruku řekl našim česky. Chudák se dva dny učil větu: „Dobrý den, jsem Mikael, mám rád vaši dceru, chci žít s vaší dcerou.“

Hrozně se styděl, byl nervózní, ale uměl to jako když bičem mrská. Když ovšem stál mezi dveřmi a strkal mámě pod nos kytku, to, co řekl, bylo toto: „Dobry večer pani i pane, zem Mikael a mam rád na vaši seru. Chci šít i vaši serou.

Máma na něj koukala jako blázen a otec dostal záchvat smíchu. Mike nechápal, o co jde, a maminka pronesla: „Tedy nudit se nebudete…“ a začala se taky smát.

Mike se moc nesmál, když jsem mu doma vysvětlovala s tužkou, papírem a slovníkem, co vlastně slavnostně našim řekl. Teď už ale ano.

Jsme spolu již tři roky a plánujeme miminko. Naučila jsem se mnoho z Mikova rodného jazyka a Mike také nezahálí. Jak říkám, co nejde po našem, to jde po jejich, a obráceně. Slovník máme ale stále po ruce na stole. A tužku a papír také. Žijeme v Praze, ale hodně jsme i u Mika v rodném Sandvikenu. Mikael je totiž čistokrevný Švéd.”

Alina: Kamarádka mi pořád chtěla někoho představovat

#367

 

“Řeknu vám, jak jsem potkala Andreje. Byla jsem sama asi rok, chodila jsem na různá rande, ale nikdo se mi nelíbil. Pořád jsem navíc myslela na bývalého přítele, protože jsem ho vážně milovala.

Kolem poloviny prosince mi jedna z mých kamarádek řekla, že je se svým přítelem a s nimi je i jeden zajímavý kluk, který hledá holku.

Upřímě – bylo mi to jedno, protože už jsem byla unavená ze všech těch schůzek a kluků, ale kamarádka mi pořád chtěla někoho představovat. 🙂 Poslala mi fotku, kde jsou všichni spolu, ale bylo mi to jedno. 🙂

Potom mě ten chlap na její fotce (Andrej 🙂 ) požádal o přátelství na facebooku (kolem 28. prosince) a první zpráva byla: “Jdeme na rande?”

Byla jsem fakt překvapená, že mě hned zve na rande. Řekla jsem si, proč ne, ale v té době jsem hodně pracovala a moje první dovolená byla až 3. ledna, takže jsme si do té doby zatím jen psali, ale nedělo se nic zvláštního.

Silvestra jsem oslavila s kamarádkama, byly jsme čtyři osamělé holky. 1. ledna jsem musela jít v 8 ráno do práce! Dobře jsem se s holkama bavila a jak přišel Nový rok, tak jsem přesně o půlnoci napsala na papír své přání: “Přeji si najít vzájemnou lásku.” (To je velmi důležité – to “vzájemnou”, protože všechny ty minulé roky jsem psala jen “chci najít lásku”, ale musí to být vzájemné – oboustranné!

Ten papír jsem spálila, do sklenice si nalila šampaňské a vypila ho.

Andrej byl také ve společnosti přátel někde v centru, psali jsme si spolu celou noc. Nicméně když jsem se ráno vrátila kolem 3-4 hodiny domů, tak koukám, že poblíž mého domu stojí nějaký chlapík a drží bílou ruži. (Moje kamarádka mu řekla, kde bydlím). Venku byla fakt zima, kolem -20, stál tam zmrzlý s květinou… pro mě to bylo něco neskutečného a krásného! Líbí se mi, když muži dělají takové krásné kroky.

Mluvili jsme spolu asi 10 minut a odešel. Potom jsme se začali potkávat stále častěji a 15. ledna se mě zeptal, jestli bych se mohla stát jeho přítelkyní. Samozřejmě jsem souhlasila.

Tohle je tedy ten náš příběh, na který ráda vzpomínám. :)”

Radim: Ve frontě na pivo

#366

 

“Za setkání s mojí ženou Káťou může Honza – můj bývalý kolega. Bylo to krátce poté, co jsem zrušil všechny seznamky. Pak udělal vesmír fiiiiii a byla tady Káťa.

Když Honza slavil narozeniny, pozval mj. i nás (bylo tam asi 30 lidí). S Káťou jsem si povídal ve frontě na pivo a pak jsem na ni skoro zapomněl, dokud jsme se za třičtvrtě roku zase všichni čtyři nepotkali v jedné hospodě…

Honza ji chtěl totiž jako milenku a do té hospody ji vzal, protože jsem mu vynadal.

Při tom prvním setkání jsem si říkal, že holku jako ona bych chtěl, ale byla moc mladá a zadaná. Jenže při druhém setkání už to bylo jinak a když mě přesvědčila, že věk nehraje roli… za tři týdny jsem ji požádal o ruku.

Jsem pořád spokojený, vybral jsem si výborně, za dva týdny budeme mít dva roky od svatby.”

Lucka: V baru

#365

 

 

“Těsně než jsem poznala Láďu, jsem šla za kamarádem do baru, který tam pracoval. Nevěděla jsem, že oni dva se znají.

Tak tam tak sedíme a ten kamarád pak říká: “Za chvíli přijdou ještě dva kámoši”.
Já říkám: “Joo, dobrý”.
A slyším najednou venku takovej hluk. Otevřeli se dveře, koukám na ně a říkám si: “Ty vole, co je to za debily?” 🙂

Tak nás představil, měli pořád takový ty chlapský řeči a narážky, už byli totiž napitý a lili do mě vodku.
Bylo mi tak špatně!
Láďa se nabídl, že mě odveze domů.

Zavolal taxíka, tak jsme nasedli do taxíka a Láďa se mě ptá: “Kde bydlíš?”
A já mu říkám: “Tady kousek odsud.” (Kdybych šla pěšky, měla bych to domů tak pět minut.  🙂 )
Tak mě doma vyhodil, pak jsme si na FB tak nějak napsali, přidal si mě do přátel a už to bylo.

No, a tenhle rok už jsem s ním osm let! Vzali jsme se, máme spolu chlapečka, kterému jsou teď 4 roky a z mého předchozího vztahu holčičku, které byly v době mého randění 3 roky.”

 

(Svatební foto ze soukromého archivu Lucky a Ládi.)

 

Josef: Přes seznamovací aplikaci

#364

 

 

 

“Jmenuji se Josef,  je mi 26 let a pomalu umírám. Jistě Vás zajímá, co mi vlastně je, tak tedy mám epilepsii s nádorem na mozku.

Když si vzpomenu na to, jak jsme se seznámili, tak se směji. Tehdy mi přítel napsal, že přijede v pátek a on přijel ještě ten den, tedy ve středu.

Procházeli jsme se lesem a povídali si, až se úplně setmělo. Sedli jsme si do auta a domluvili se na další schůzce. Naše domluva zněla: “Tak příští víkend, když budeš chtít, můžeš přijet”, řekl přítel.

Já dorazil ještě ten víkend. Nadále pár víkendů a už jsme spolu bydleli.

Užíváme si život každý den, plánujeme výlety i zábavu, ačkoliv mám spoustu omezení a kolikrát se již stalo, že jsme museli z nějaké akce předčasně odejít. Máme spousty přátel, kteří to chápou a já jim děkuji. Jsem vděčný… ”

 

(Foto ze soukromého archivu Josefa (na fotografii vpravo se svým přítelem v barevné košili)).

Tereza: Od dětství

#363

 

 

“No holky, od tohoto dne 5.5.2006 jsem ho lovila, až jsem ho ulovila. 😀🎉 Jsme spolu rok a půl a samozřejmě, že za mě může být rád, protože jsem pro něj ta nejlepší pod sluncem🌞. Miluju tě. ❤️ Radku.”

 

(Foto ze soukromého archivu Terezy.)

Lenka: Na seznamce

#362

 

“Jmenuji se Lenka. Přes seznamku jsem se seznámila dvakrát. Jednou to nevyšlo a podruhé…???

Nevím, jak to nazvat. Prostě pro mě rok lásky, něhy, naděje a důvěry. Byla to láska na první pohled. Nikdy jsem takovou nezažila. Věděla jsem, že pojede za prací do zahraničí. Pak to přišlo a musel odjet.

Já mu věřila. Věřila jsem všemu, na čem jsme se domluvili. První rok jezdil domů, strašně jsem se těšila a chodila mu naproti s vnuky, které také moc miloval. Aspoň to tvrdil.

Ten další rok jsme si skypovali, smáli se, ale pak to začalo upadat. Přestával psát. Když zavolal, tak jen na chviličku, že musí s kamarády na nákup, protože on jediný si tam koupil auto. Zdravotně na tom také nebyl moc v pořádku, zlobily ho střeva. Posílala jsem mu tam balíky, jídlo, oblečení. Ze začátku to bylo těžké, než si našel práci.

Dala bych za něj život. Měla jsem velký strach, jestli je v pořádku. Nakonec mi řekl, že ho vlastním, ale tak to nebylo. Měla jsem strach. Stačilo napsat třeba večer “dobrou noc”, “myslím na tebe”. Abych věděla, že je v pořádku.

Jsou už to tři roky a já stále čekám, i když jsem mu výhružkami a výčitkami ublížila, ale omluvila jsem se. Jenže já teď nevím, jestli doopravdy miloval. Já mu věřila. Využil nebo zneužil? Proč si to myslím? Důvod je dost závažný a napsat ho nemohu. Jen mi do telefonu řekl, než poprvé přijel, že byl zavřený, ale ne vlastní vinou. Pak mi to řekl všechno.

A já mu odpověděla, že každý by měl dostat druhou šanci, pokud to chce napravit.

Zamilovala jsem se do něho, že moje srdce už nechce přijmout jiného.

To je konec mého příběhu. I když vím, že už se nevrátí, stále budu milovat.

P.S. Strašně ráda bych ho našla.
Nemám kontakt.”

Lucie: Na facebooku

#361

 

“S přítelem jsme se seznámili na FB.
Popravdě jsem vůbec ani nehledala nikoho na vztah, protože jsem se právě rozváděla a řešila úplně jiné starosti. Na seznamku jsem se šla spíš pobavit, pokecat a to na doporučení kamarádky, že tam jsou fajn lidi na pokec. To taky byli, poznala jsem tam pár zajímavých lidí, se kterými se přátelíme do dnes.

Asi po dvou měsících, kdy můj současný partner komentoval velmi zajímavě některé debaty, jsem zaznamenala, že hodně odpovídá na moje komentáře a udělal pár změn, co se vzhledu týkalo a začala jsem se o něj i já zajímat víc. 😊 Později jsem zjistila, že mu jedna dobrá duše, naše kamarádka teď už, nakukala, že by mě měl oslovit. 😁

Po pár týdnech psaní, kdy mi sdělil hned narovinu, že má zdravotní problémy, jsme se domluvili, že se potkáme. V té době já už nějak tušila, že to bude ok, ale on měl obavy…

No setkali jsme se a bylo jasno. 😊 Já ve svém životě udělala velký obrat, začínala jsem úplně od nuly… Přestěhovala jsem se 200 km za ním, našla si s jeho velkou podporou práci a překonali jsme spolu ledacos fakt špatného na začátku.

Teď spolu budeme rok a na podzim se budeme brát.
Chtělo to odvahu a mnoho změn, ale pokud máte opravdu pocit, že jste potkali někoho výjimečného, kdo vás respektuje a je oporou a vy pro něj… prostě do toho jděte. 😊 Stojí to za to.”

Micha: Líbačka v hospodě

#360

 

“Před Vánoci jsem slíbila mamce, že k ní přijdu a pomůžu jí péct vánočky. Do toho mi volala kamarádka, že je v hospodě kousek od mého bytu, že je tam s bráchou a bratrancema jediná holka a přemlouvala mě, ať přijdu.

Vůbec se mi nechtělo, ale slíbila jsem, že se na skok stavím. Tam jsem poznala JEHO.

Vůbec si mě narozdíl od ostatních nevšímal, přišel mi namyšlený a měl nejkrásnější úsměv na světě. “Ukradla” jsem mu čepici, přehrála ho v šipkách a večer skončil nekonečným líbáním.  Jak jsem se později dozvěděla, měla jsem být pro jeho bratrance a můj muž dostal zákaz si mě všímat.

Teď jsme spolu 3 roky, máme nádhernou dceru a příští léto nás čeká svatba. :)”

Lenka: Na vesnické zábavě

#217

 

 

“S manželem jsme se potkali v létě na klasické vesnické zábavě pod širým nebem a v tu dobu jsme měli ještě oba jiné partnery. Společnou řeč jsme našli díky zápletce s mobilními telefony, které jsme měli v tu dobu oba stejné a tak došlo k situaci, při které jsme se začali spolu bavit.

Uplynulo alespoň půl roku a my se od té doby vůbec neviděli, ale oba jsme se během té doby rozešli s našimi partnery. Vzala jsem iniciativu do svých rukou a začala se vyptávát kamarádů, kdo že ten sympaťák na zábavě vlastně byl. A zjisila jsem, že bydlí odjakživa ve vesnici nedaleko od té naší, ale já jsem o něm nikdy neslyšela. Podivná náhoda. Odhodlala jsem se ho vyhledat a oslovit na facebooku a od té doby jsme si nějakou dobu jen dopisovali přes různá internetová média.

A po nějaké době jsme se konečně potkali osobně u místního rybníku, kde jsme se asi tři hodiny procházeli a povídali si o všem možném. Potom už to mělo rychlý spád, protože jsme zanedlouho zjistili, že jsme jeden pro druhého to největší štěstí, jaké nás mohlo potkat. To, že se brzy vezmeme jsme asi věděli od začátku oba, ale manžel to dokázal romantickou žádostí v obleku se šampaňským a spoustou svíček kolem a to vše v našem nově zrekonstruovaném domečku… tak jak jsem si to vždycky představovala.”

(Foto ze soukromého archivu Lenky a Lukáše)

Anna: Na čajovém dýchánku

#216

 

 

“Od mých 14 roků jsme chodily s děvčaty na čajové dýchánky. Ale úplně prvně jsme se seznámili v kostele, v neděli, kam jsme pravidelně chodily s partou kamarádek, štěbetaly a pohlížely jsme si po ogarech.

I když jsme se znali, chodit jsme spolu začali až v mých 18 letech. On došel z vojny, měl galánku se kterou si psal, přišel zrovna na ten čajový dýchánek, kde si pro mě pořád chodil k tanci a pak, že mě doprovodí domů.

Brali jsme se po třech letech 29. 7. 1961. Bydleli jsme spolu až po svatbě, před tím manžel kolikrát utěkal oknem nebo byl schovaný pod peřinou :-). Vůbec jsem u něj nespávala, to se nehodilo a navíc to bylo přes kopec a les daleko.”

 

(Foto ze soukromého archivu Anny a Ludvíka)

Brigita: Láska přes internet (Česko + Kanada)

#215

 

“Náš příběh by se neoriginálně dal popsat třemi slovy “láska přes internet”.

Ani mně samotné se nechce věřit, že má takový vývoj, jaký má. S Mateuszem (původem z Polska) jsme se seznámili na jednom americkém webovém fóru, na kterém já si chtěla zlepšit angličtinu a Matt (anglická verze jména Mateusz) mi s tím chtěl pomoct. Já byla tenkrát v Praze a on v Edmontonu v Kanadě.

Tři měsíce jsme si dopisovali, chatovali, strávili hodiny na telefonu a Skypu a díky oboustranné upřímnosti jsme tak měli šanci poznat se mnohem líp, než má spousta lidí v reálu. I když to možná zní hodně zvláštně, už tenkrát jsme věděli, že se máme rádi, a že jsme jeden pro druhého velmi důležití.

Poté začal Matt studovat zahraniční studium v polské Poznani, takže jsme k sobě hned měli trochu blíž a náš vztah se mohl i nadále vyvíjet tím správným směrem. Po dvou letech dojíždění a vztahu na dálku jsem se vzdala své milované Prahy, našla si práci v Polsku a přesvědčila se, že jsem kvůli lásce schopná přejít hory, doly, řeky i pastviny. Matt mi to po nějaké době vrátil žádostí o ruku a krásným zásnubním prstýnkem… plus moje angličtina se zlepšila asi stonásobně. 🙂

Více jak rok plánování svatby v Praze z Poznaně a několik ‘svatebních’ problémů, které jsme v průběhu příprav museli řešit, se nám v pátek 10.6.2011 vrátili nádherným dnem s úžasnými lidmi, na který i díky nim nikdy nezapomeneme. Několik hostů nám řeklo, že naše svatba byla ta nejkrásnější, kterou zažili, a já osobně si budu asi navždy pamatovat slova mé kamarádky: “Jestli nějaká holčina sní o svatbě, tak v tom snu vypadá určitě takto.” Tato kamarádka předtím nad mým časem stráveným nad plánováním, vybíráním správných dodavatelů, vyráběním dekorace atd. kroutila hlavou.

Nejsem odborník přes vztahy ani svatby, ale i tak bych vám všem chtěla říct, že ať už váš vztah začíná jakkoliv nereálně, když vy oba cítíte, že má cenu na něm pracovat, určitě to stojí za to zkusit to. Stejně jako uspořádat si svatbu podle vlastních představ a přání… ti, co vás mají rádi, to budou respektovat a užijí si VÁŠ velký den s vámi od začátku do konce.”

Romča: Nikoho jsem nehledala, ale láska mění plány…

#214

 

“V době, kdy jsem poznala svého přítele, jsem nehledala vůbec nikoho. Jednou večer jsem se prostě nudila a zašla na nejakou seznamku hledat pouze někoho cizího, s kým si nezávazně popovídám.

Napsala mi spousta lidí, ale odepsala jsem jen jednomu. V jeho zprávě bylo něco úplně jiného, než u těch ostatních. On taky hledal jenom pokec!

Juchu, nebude na mě nic zkoušet, pomyslela jsem si.

Psali jsme si dlouho do noci a začali jsme si psát každý den čistě přátelsky, po dvou měsících jsme si dali první schůzku a já už tenkrát věděla, že to není jenom tak. I kdyz nás dělí 280 km a já nikdy nechtěla vztah na dálku, tak jsem do toho šla úplně bezmyšlenkovitě, zamilovali jsme se do sebe až po uši a budu se k němu brzy stěhovat.”

Péťa a Petr: Osudový muž

#213

 

“Petr je můj osudový muž. Poprvé jsme se viděli již v srpnu před 14 lety a už tehdy jsme si padli do oka, ale v té době to ještě nic neznamenalo. Pak jsem ho 7 let neviděla, dokud jsme se nepotkali na jedné akci. Bylo to téměř přesně na den jako tehdy před 7 lety.

Hned, jak jsem jej viděla to byla láska na první pohled. Týden jsem pořádně nejedla ani nepila, pořád jsem myslela na něj a troufám si říct, že to bylo oboustranné. Od té doby jsme spolu byli každou chvilku, kdy jsem mohli. Zvládli jsme i mé šestileté studium v Brně, a když mě před rokem – zase v srpnu – požádal v Paříži o ruku, řekla jsem ano.

Letos – po sedmi letech našeho vztahu – jsme měli tu nejkrásnější svatbu, jakou si nevěsta může přát. Ve společnosti našich nejbližších přátel a našich rodin to byl ten nejšťastnější den mého života…”