Blanka: Nerozumím Ti, ale vezmu si Tě!

#368

„Mikaela jsem poznala v čekárně v Motole, na ušním. Odvezla jsem sem tehdy malou neteř, kterou jsem hlídala sestře. Bolelo ji ouško a sem nás poslali z pohotovosti.

Seděl naproti nám a dělal na Markétku všelijaké opičky, protože malá byla dost nevrlá. Fňukala, měla teplotu a zřejmě ji to bolelo.

Vůbec nemluvil, jen vydával různé skřeky a dělal chudák ze sebe kašpara, jen aby malou poveselil. Musím říct, že poveselil celou čekárnu, mě nejvíc, ale Markétka bulela dál. Neodradilo ho to.

Hrozně mi imponoval, byl neuvěřitelně pozitivní, takový roztomilý a líbil se mi. Když nás zavolali, vstala jsem a šla mu poděkovat. Koukal, pak se usmál a směrem ke mně vyslal podivný shluk samohlásek, ze kterého jsem neporozuměla vůbec ničemu. Pak už jsme musely jít dovnitř.

Z ordinace jsme vylezly s očekávaným verdiktem „zánět středního ucha“. Zavolala jsem to sestře, a ta se rozhodla, že pro malou pošle manžela. A tak jsem se s Madlenkou posadila zase naproti tomu veselému chlapíkovi a čekala.

Mikael potom podle Blančiných slov šel do ordinace. Na ušní se vydal proto, že při pokusu o hygienu ucha patrně šťoural, kde neměl, a na ucho přestal slyšet. Jeho problém vyřešil lékař propláchnutím. Nejspíš přesně to, co se pokoušel vyčistit, zatlačil, kam neměl. Po ošetření ale neodjel. Zůstal a dál bavil malou Markétku.

Když si švagr Markétu odvezl, bohužel už jsem neměla důvod tam zůstat. Ani nevíte, jak se mi nechtělo pryč. Jenže jsme si nerozuměli, a tak jsem ani nemohla začít nějaký hovor, to bylo k vzteku. Musela jsem se zvednout k odchodu. Podívala jsem se na něho a zamávala jsem mu. Udělal ale něco neuvěřitelnýho. Vyskočil, mával rukama a něco drmolil, přitom se hezky usmíval a pořád ukazoval ven. Pochopila jsem to – sděloval mi, že tam má auto, a že mě odveze domů. Tedy říkám vám, normálně bych s cizím chlapem do auta nevlezla ani ve dne, natožpak v noci. Jenže, od normálního člověka jsem asi tehdy měla hodně daleko. Bylo to silnější, ta radost, že nemusím odejít.

To období jsem nechápala sama sebe. Najednou bylo všechno druhotné, nic nebylo důležitější než se s Mikem zase vidět. Víte, my jsme si nerozuměli ani slovo, ale uměli jsme se domluvit, třeba že pojedeme na výlet, nebo že půjdeme na večeři. Mluvili jsme rukama nohama a hodně jsme kreslili. Bylo to úžasný a byla to veliká legrace. Člověk se naučí používat úplně jiný dorozumívací prostředky, než je klasická verbální komunikace. Náš vztah byl jako vztah dvou herců pantomimy a myslím, že paradoxně tahle jazyková bariéra nás spíše sbližovala, než aby nás rozdělila. Celé dny jsme se smáli.

Například jsme po dvou dnech, z nichž jsme spolu trávili každou volnou minutu, přišli oba se slovníkem. To nás pobavilo, ta shoda. Po týdnu jsem si ho nastěhovala domů. Moje okolí bylo mým chováním překvapené. Maminka mi řekla, jestli se chystáme umřít, že tak spěcháme… my chtěli být spolu, hned.

Za měsíc mi bylo jasné, že žádného jiného chlapa nechci. Že s ním chci být celý život, že je mi jedno, že se při sdělování jednoduché informace můžu umlátit, jen aby pochopil. A Mikael to měl stejně.

Když jsem Mika přivedla k rodičům, aby jim řekli, že se chceme brát, Mike si předtím bifloval úvodní řeč, kdy chtěl zazářit, ohromit svou snahou a pěkně česky sdělit, že by si mě rád vzal.

Tehdy mu moc záleželo na tom, aby svou žádost o ruku řekl našim česky. Chudák se dva dny učil větu: „Dobrý den, jsem Mikael, mám rád vaši dceru, chci žít s vaší dcerou.“

Hrozně se styděl, byl nervózní, ale uměl to jako když bičem mrská. Když ovšem stál mezi dveřmi a strkal mámě pod nos kytku, to, co řekl, bylo toto: „Dobry večer pani i pane, zem Mikael a mam rád na vaši seru. Chci šít i vaši serou.

Máma na něj koukala jako blázen a otec dostal záchvat smíchu. Mike nechápal, o co jde, a maminka pronesla: „Tedy nudit se nebudete…“ a začala se taky smát.

Mike se moc nesmál, když jsem mu doma vysvětlovala s tužkou, papírem a slovníkem, co vlastně slavnostně našim řekl. Teď už ale ano.

Jsme spolu již tři roky a plánujeme miminko. Naučila jsem se mnoho z Mikova rodného jazyka a Mike také nezahálí. Jak říkám, co nejde po našem, to jde po jejich, a obráceně. Slovník máme ale stále po ruce na stole. A tužku a papír také. Žijeme v Praze, ale hodně jsme i u Mika v rodném Sandvikenu. Mikael je totiž čistokrevný Švéd.”

Radim: Ve frontě na pivo

#366

 

“Za setkání s mojí ženou Káťou může Honza – můj bývalý kolega. Bylo to krátce poté, co jsem zrušil všechny seznamky. Pak udělal vesmír fiiiiii a byla tady Káťa.

Když Honza slavil narozeniny, pozval mj. i nás (bylo tam asi 30 lidí). S Káťou jsem si povídal ve frontě na pivo a pak jsem na ni skoro zapomněl, dokud jsme se za třičtvrtě roku zase všichni čtyři nepotkali v jedné hospodě…

Honza ji chtěl totiž jako milenku a do té hospody ji vzal, protože jsem mu vynadal.

Při tom prvním setkání jsem si říkal, že holku jako ona bych chtěl, ale byla moc mladá a zadaná. Jenže při druhém setkání už to bylo jinak a když mě přesvědčila, že věk nehraje roli… za tři týdny jsem ji požádal o ruku.

Jsem pořád spokojený, vybral jsem si výborně, za dva týdny budeme mít dva roky od svatby.”

Lucka: V baru

#365

 

 

“Těsně než jsem poznala Láďu, jsem šla za kamarádem do baru, který tam pracoval. Nevěděla jsem, že oni dva se znají.

Tak tam tak sedíme a ten kamarád pak říká: “Za chvíli přijdou ještě dva kámoši”.
Já říkám: “Joo, dobrý”.
A slyším najednou venku takovej hluk. Otevřeli se dveře, koukám na ně a říkám si: “Ty vole, co je to za debily?” 🙂

Tak nás představil, měli pořád takový ty chlapský řeči a narážky, už byli totiž napitý a lili do mě vodku.
Bylo mi tak špatně!
Láďa se nabídl, že mě odveze domů.

Zavolal taxíka, tak jsme nasedli do taxíka a Láďa se mě ptá: “Kde bydlíš?”
A já mu říkám: “Tady kousek odsud.” (Kdybych šla pěšky, měla bych to domů tak pět minut.  🙂 )
Tak mě doma vyhodil, pak jsme si na FB tak nějak napsali, přidal si mě do přátel a už to bylo.

No, a tenhle rok už jsem s ním osm let! Vzali jsme se, máme spolu chlapečka, kterému jsou teď 4 roky a z mého předchozího vztahu holčičku, které byly v době mého randění 3 roky.”

 

(Svatební foto ze soukromého archivu Lucky a Ládi.)

 

Micha: Líbačka v hospodě

#360

 

“Před Vánoci jsem slíbila mamce, že k ní přijdu a pomůžu jí péct vánočky. Do toho mi volala kamarádka, že je v hospodě kousek od mého bytu, že je tam s bráchou a bratrancema jediná holka a přemlouvala mě, ať přijdu.

Vůbec se mi nechtělo, ale slíbila jsem, že se na skok stavím. Tam jsem poznala JEHO.

Vůbec si mě narozdíl od ostatních nevšímal, přišel mi namyšlený a měl nejkrásnější úsměv na světě. “Ukradla” jsem mu čepici, přehrála ho v šipkách a večer skončil nekonečným líbáním.  Jak jsem se později dozvěděla, měla jsem být pro jeho bratrance a můj muž dostal zákaz si mě všímat.

Teď jsme spolu 3 roky, máme nádhernou dceru a příští léto nás čeká svatba. :)”

Anna: Na čajovém dýchánku

#216

 

 

“Od mých 14 roků jsme chodily s děvčaty na čajové dýchánky. Ale úplně prvně jsme se seznámili v kostele, v neděli, kam jsme pravidelně chodily s partou kamarádek, štěbetaly a pohlížely jsme si po ogarech.

I když jsme se znali, chodit jsme spolu začali až v mých 18 letech. On došel z vojny, měl galánku se kterou si psal, přišel zrovna na ten čajový dýchánek, kde si pro mě pořád chodil k tanci a pak, že mě doprovodí domů.

Brali jsme se po třech letech 29. 7. 1961. Bydleli jsme spolu až po svatbě, před tím manžel kolikrát utěkal oknem nebo byl schovaný pod peřinou :-). Vůbec jsem u něj nespávala, to se nehodilo a navíc to bylo přes kopec a les daleko.”

 

(Foto ze soukromého archivu Anny a Ludvíka)

Jana: Ráno v pekárně

#207

 

“Jednou jsem ráno nestíhala a vyrazila z domova nenajedená, nenalíčená, uhnaná. Metro mi stejně frnklo před nosem, tak jsem si v pekařství naproti aspoň koupila nějaké pečivo, abych ukojila kručící žaludek. ON mi galantně otevřel dveře, pustil mě dovnitř, krásně se na mě usmál… A pak se se mnou dal do řeči na peronu. Přiznal, že si nechal ujet jedno metro, aby měl šanci, dát se se mnou do řeči. Sice jsme spolu byli jen chvíli, ale bylo to romantické. Sbalil mě, i když jsem byla nenalíčená a neučesaná a vypadalo to na bad day.”

Lucka: V autobuse

#206

 

“Hrozně dlouho se mi líbil jeden kluk, který se mnou jezdil autobusem. Jenže vždycky v autobuse bylo hrozně místa, takže jsem si měla kde sednout a bylo by trapné, sedat si vedle něj.

Já se styděla, on se styděl, ale bylo to roztomilé. Jenže kdo by to vydržel! Pořád jsme se na sebe koukali a usmívali se. Nic víc. Až jednou ráno jel úplně nacpaný autobus, jela v něm totiž celá školka z vedlejší vesnice. A tak jsem musela stát. Ale vedle mě stál on, konečně příležitost! Tak jsem mu úmyslně šlápla na nohu. Jako omluvu jsem ho pozvala na kofolu a značně to na něj zabralo. Nakonec jsem zjistila, že je to velmi ukecaný kluk, se kterým jsem se vždy měla o čem bavit.”

Martina: Ve čtvrťáku

#202

 

“Poznali jsme se na škole… Na začátku čtvrtáku přišly nějaký techtle mechtle a na konci čtvrtáku se ke mně nastěhoval… No a bydlí tu už 11 let. 🙂 (a doufám, že ještě pár let vydrží. 🙂 )”

Verča: Na netu, kdo mi pomůže vybrat kočárek

#201

 

“Tak my taky na netu… dala jsem si poslední inzerát, ve kterym jsem hledala někoho, kdo mi pomůže vybrat časem kočárek… Ozvala se hromada kluků, chlapů… Neměla jsem na ně náladu, tak jsem dala inzerát smazat. Asi tak hodinu před tím, než se smazal, mi napsal můj vyvolený.

Na prvním rande jsem si teda říkala, že jsem tu asi omylem, že je šílenej… ale pak mě ta jeho bláznivá osobnost dostala…

Plánujeme miminko a svatbu.”

Monika: V hospodě

#195

 

“Svého muže jsem potkala v hospodě čtvrté cenové skupiny, kde jsem seděla s partou. Nebyla jsem už úplně střízlivá a vynadala mu, že si bez dovolení vzal pivní tácek z našeho stolu.

Když druhý den zavolal a chtěl jít na dohodnutý výlet, nastala trapná situace. Na té procházce jsem trpěla dvojnásobně. Jednak z bolesti po vypitém alkoholu a zadruhé kvůli ‘ztrátě paměti’.

Musela jsem s pravdou ven, že nevím, jak se jmenuje. Byl to trapas.

Od té doby jsme spolu už více než pět let.”

Jana: Už na základní škole

#194

 

“Ještě na základní škole jsme s kamarádkou rozdávaly spolužákům dárečky k Vánocům. Vyrobily jsme ozdobné rámečky a do nich vepsaly různé texty jako například „tomu nejodvážnějšímu klukovi“ nebo „tomu nejsrandovnějšímu“. Pro každého jsme našly a vepsaly jeho kvality.

Mému sousedovi z lavice jsem do rámečku napsala „tomu nejromantičtějšímu klukovi“. Nebyl to ode mě žádný náznak, jen jsem opravdu věřila, že tenhle kluk je ve svém srdci pravý romantik.

Všichni si pak četli své texty a ukazovali je ostatním. Všechny ostatní holky se smály tomu „nejromantičtějšímu“, protože ten kluk byl známý jako nenapravitelný sprosťák.

A teď, po deseti letech, je to můj manžel. Ano, je to pořád sprosťák. Ale je romantický!”

Simča: Kolega z konkurenční firmy

#188

 

“Bylo mi 19, pracovala jsem pro jednu reklamku a za pár týdnů jsem měla odjet na půl roku do Skotska.

On – Kája (25) – pracoval pro konkurenční reklamku a já jsem hledala někoho, s kým strávím volný čas před odjezdem, vysloveně jen na… ;).

A tak jsem si vyhlédla jeho, protože byl moc hezký. Tím, že naše firmy občas spolupracovaly, tak jsme měli na sebe čísla. Dali jsme si rande, skončili jsme u něj doma, uvařil mi večeři, zkoukli jsme Superstar a strávili spolu noc, to bylo přesně tři týdny před mým odjezdem.

Když nás jeho šéf viděl spolu, začalo mu to vadit, začal mi nadávat, a že prý donáší informace.

Skončilo to tak, že dal Kája výpověď a šel pracovat do naší reklamky (patří mojí mámě). To jsem už však odešla do Skotska. Po třítýdenní známosti jsme se půl roku neviděli, ale psali jsme si každý den sáhodlouhé maily.

Byla to láska na první pohled.

Když jsem se vrátila, hned jsme spolu začali bydlet.

Zítra máme první výročí svatby. ♥”

Tomáš: V restauraci

#184

 

“V restauraci. Tehdá při cestě domů z restaurace mě kamarád v tramvaji přemluvil, ať vystoupíme a dáme ještě jedno v další restauraci, která byla při cestě.

Mně se už nechtělo, opravdu nechtělo, ale přemluvil mě, no a tam jsme se poznali.

Dnes si někdy říkám, samozřejmě s nadsázkou, že jsem možná měl jet domů, ale bůh ví, koho bych měl dnes. Třeba by byla na mne zlá. :-)”

Kristýna: Zdravotní sestra a pacient

#178

 

“Zdravotní sestra a pacient. 🙂 První hospitalizaci (jeho) jsem odolala a byla jsem ještě zadaná. Když dorazil na druhou operaci, byla jsem už sama a dodělal mě. 😀

Když ho propustili, ten den jsem hned jela na návštěvu. 🙂 Zkontrolovala, jestli je vše na správném místě a předevčírem to bylo 6 let, co jsme spolu a máme 7měsíčního rošťáka.”