Zdeněk: V nemocnici

#187

 

 

“Chodil jsem do posilovny a stal se mi úraz. Bylo to na operování, tak jsem přijel do nemocnice a byla tam jedna moc pěkná holka, jenže v tu chvíli mě to moc nezajímalo, zajímala mě operace.

Když jsem přijel po operaci domů, tak jsem si všimnul, že mi ta krásná holka napsala.

Psali jsme si asi 14 dní a za ten čas jsme se do sebe strašně zamilovali.
Teď už moje slečna tam totiž byla taky pacientkou a dostal jsem se k ní pomocí sestřičky. Ta byla její kamarádkou, co tam měla praxi, tak za ní chodila na navštěvu. Opsala si moje jméno na dveřích mého pokoje.

Tak tomu nemůžu pořád uvěřit a vůbec bych nepočítal s tím, že v nemocnici najdu tak skvělou holku.”

Terka: V pravou (a na poslední) chvíli

#176

 

“Zdravím. Čtu si každé vaše seznámení a tak mě napadlo, že bych přispěla i tím svým.

Už odmala jsem to v rodině neměla lehké ze strany matky, která mě psychicky týrala. Později jsem hlídala svoje sourozence, kteří byli +- o 16 let mladší.

Vše se to stalo v únoru, kdy jsem se naprosto složila a chtěla se zabít. Vše jsem přežila, protože ten nahoře měl asi jiné úmysly.

Už v nemocnici jsem si na internetu a pak na Facebooku začala psát s jedním klukem. Po čase psaní, kdy už jsem byla na pobytu na psychiatrii, jsme k sobě po telefonování a celodenním i nočním psaní začali něco cítit, a tak jsme si řekli, že bysme to spolu mohli zkusit.

On byl ten princ, co si mě vyzvednul z psychiny a ten den byl prvním nejkrásnějším dnem v mém životě (nikdy jsem s klukem nesměla být kvůli mámě).

Bylo nám strašně krásně a já věděla, že ho moc miluju a z druhé strany to bylo to samé.

Bohužel jsem musela domů (byl čtvrtek) a my se chtěli vidět co nejdřív. V sobotu vypukla doma další obrovská hádka a matka mě vyhodila. Jediný člověk, kterého jsem měla, byl on, ale nevěřila jsem, že bych u něj mohla zůstat, protože ještě bydlel u rodičů. Ale opak byl pravdou.

Přestěhovala jsem se k nim a veškeré moje stresy a nervozita zmizela. Chvíli po tom jsme se zasnoubili a za chvilku zjistili, že čekáme miminko. Chlapeček se nám narodí v prosinci a tak jsme se rozhodli, že je na čase se osamostatnit a přesunout do vlastního.

Strašně jsme se báli, že nás všichni odsoudí, protože jsme mladí a stále jsme spolu krátce.

Po odstěhování jsme dostali odvahu a řekli to oboum našim rodinám a všichni se moc těší, jen přítel ode mě stále poslouchá, že mohl udělat holčičku. (vtip) 😀

To, že mi tenkrát napsal a projevil o mě zájem, mi zaručeně zachránilo život. Nebýt něj, sesypala bych se znovu a dnes bych nebyla tak šťastná. Moc ho miluji a děkuji mu za to, že jsme konečně ta rodina, kterou jsem nikdy neměla.”

Petr vypráví svůj dojemný příběh: “Řekli: To je moje kamarádka, chceš ji?” …a teď mě drží nad vodou

#162

 

 

“Se svou milovanou ženou jsem se seznámil poměrně originálně. Žil jsem v té době několik let sám a pracoval v restauraci v kuchyni. Kolegyně barmanka si mě často dobírala kvůli mé samotě.

Jednou v největším shonu pro mě přišla do kuchyně, že mi musí nutně něco ukázat. Já šel tak, jak jsem byl. Ve špinavé zástěře, zpocený.

Tam u baru mě postavila před načančanou paní a řekla: “To je moje kamarádka Dana, chceš ji?”. V tu chvíli mě málem kleplo.

Následovalo oficiální rande, pak několik dalších. Poté jsem Danu vezl na pohotovost s bolestmi a v návalu něhy a citu jsem ji na místě požádal o ruku.

5.9. to bude 10 let, co jsem si ji vzal a jejího syna přijal za svého. Dlužno dodat, že si se mnou moc neužívá. Nejdřív to byla těžká autonehoda s kamionem před 3 lety a pak můj boj s rakovinou, který spíš prohrávám. Přesto je stále se mnou, drží mě a společně to dáváme jak umíme. V září máme 10. výročí a pro ni bude veliká oslava za pomoci přátel. Díky jedné z nich jsem se dozvěděl i o Vás a rozhodl se napsat Vám i svůj příběh.”

(Foto z Petrova archivu)

Anička: Náhodou na facebooku (vzkaz pro všechny baculky)

#160

 

 

“Jednou takhle v zimě 2016 jsem prohlížela facebook, byla jsem sama… nikdo neměl zájem chodit s baculkou… a najednou mi vyskočila stránka, kde jeden milý chlapec psal, že má rád baculaté ženy. Tak jsem si ho přidala do přátel… a nechtěně mu ihned napsala… ale né třeba “Ahoj”, 😊 ale… “hdjsvfk,;”;”?!! 😂

Takže jsme se seznámili. Nikdy jsem nevěřila, že i přes 100 km od sebe si můžeme rozumět, milovat se a vídat se. Teď spolu bydlíme a jsem nejšťastnější žena na světě! 😍😍”

(Foto z archivu Aničky)

Jolana: Nejlepší kamarád mého přítele

#158

 

“Já jsem chodila několik let s jeho nejlepším kamarádem, takže jsme hodně času trávili všichni tři spolu… Já, můj tehdejší partner a jeho nejlepší kamarád. Paradoxně jsem ho neměla moc ráda, přišel mi divný. Můj partner bohužel zemřel a já se dala dohromady s tím jeho kamarádem – nyní mým manželem a otcem našeho syna. Je to občas zvláštní, co život píše za příběhy.”

Pavlína: Narodil se pro mě

#152

 

“Narodil se pro mě. 🙂 Když mi bylo 7 let, tak se narodil. Jeho rodiče se přátelili s těmi mými, tak jsem ho vozila v kočárku, potom jak rostl, běhal často se mnou, občas jsem ho hlídala. Když mi bylo 13, tak jsme se odstěhovali. Daleko.

Po téměř 30 letech jsem se vrátila už sama s dětmi, rozvedená, zpět do rodného města a on mě přes sociální síť našel. Nějaký čas jsme si psali a teď už žijeme spolu. Prý celých 30 let doufal, že se vrátím.”

Vendula: Na vejšce v tanečních

#149

 

“Tak já na seznámení se současným přítelem ráda vzpomínám. Na vejšce jsem chtěla znovu chodit do tanečních (na střední škole jsem z toho měla trochu šok, protože jsem malá a tančili se mnou dvoumetrový kluci, tak jsem si to neužila). Spolužáci se na mě dívali jako bych spadla z nebe.

A protože jsem byla tou dobou bez přítele a do tanečních pro dospělé musíte přijít už v páru, tak jsem na netu napsala inzerát. Odpověděli mi dva – jeden perverzní šílenec a sympatický chlap. 😉 Měla sem podmínku na tanečníka: max. 170 cm. Nesplňoval ji o 4 cm…

Ale to neva, podpadky to vyřešily.

Při prvním setkání jsme byli domluvení na dvě hodiny procházky po Praze, nakonec to bylo šest hodin! Pak jsem odjela na Vánoce domů. Po 14 dnech jsme se viděli znovu a to už jiskra přeskočila úplně. V tanečních (oba jsme se báli čači– a ta nám šla pak nejlíp) jsme si to užili, krásně jsme se shodli. 🙂

Jsme spolu rok a půl, plánujeme mimi, bydlení atd. Po půl roce vztahu přišla zkouška – měla jsem cystu na vaječníku, který mám teď už jen jeden. Vím, že se nemá srovnávat, ale předchozí partneři za mnou do nemocnice nikdy nepřišli. Má láska jezdí denně a na to, že bude taťka, se už moc těší!
PS: vlastně už mimi máme – pořídili jsme si dvouletého labradora z útulku. Je to zlobivé zlatíčko, no skoro jako opravdové dítě. :)”

Ema: Na koncertě, po kterém zmizel

#144

 

“Já šla na koncert, na který jsem se strašně dlouho těšila a on na ten samý, ale pro něj to byl koncert kapely, kterou nesnáší a šel tam jen kvůli kamarádce. A tam jsme se viděli. Přes hluk, co tam byl, si povídat nešlo a kontakty jsme si vyměnit nestihli. Koncert začal a já byla úplně mimo a ani nevím co hráli za písničky.

Koncert pomalu končil a mě nenapadlo nic jiného než ho jít hledat. Bez úspěchu. Tak smutná, né moc dobrovolně jsem jela domů.

Druhý den začlo hned pátrání. Věděla jsem jen jak vypadá. Ptala jsem se spousty lidí co tam byli a nic. Až asi po 5 dnech konečně měl někdo na něj FB. Tak se mi načítá jeho profil a koukám, že mám i žádost o přátelství. Asi tak o půl minuty byl rychlejší, než já a našel si mě dřív. 🙂

Po 14 dnech měl konečně peníze, aby mohl dojet. Vzdálenost mezi námi byla přes 200 km. Proto to trvalo déle. Hned jak dojel, dostal mega pusu. 😀 A přišlo mi, že ho znám už věčnost.

Přes rok jsme se vídali pouze o víkendech a teď už spolu rok bydlíme. :)”

Majda: Přes internet

#142

 

“S prvním manželem přes internet a tenkrát za mnou přiletěl do Prahy na první rande na Valentýna. Přiletěl, aby mě vzal na večeři. No děsná romantika, na gesta to on byl. 🙂

Pak dovolená, víkendové návštěvy a sestěhování se, svatba, dítě… časem ten rozvod…

Současný skoro-manžel: jeho manželství se rozpadalo a kamarádka mi líčila, jak její přítel bydlí se super klukem a ten by se ke mně choval líp atd. atd.

No byla jsem zadaná, takže nic. Na oslavě jejích narozenin jsme se poprvé potkali. Docvaklo mi, že je to ON, když jsme spolu tancovali.

Pak jsme se pár týdnů nezávazně bavili přes net, no a pak se sešli na oběd…

On si nejdřív nebyl jistý (teprve jsem se rozváděla a mám dítě), po pár týdnech to došlo i jemu, že tohle už je napořád. 🙂

Předevčírem jsme měli 3 roky od seznámení. Bydlíme spolu, prošli jsme si spoustou náročných věcí, máme nádhernou holčičku a za 3 týdny i svatbu. Je to ten nejlepší chlap, jakého jsem mohla potkat.”

Věrka: V nemocnici

#140

 

“S manželem jsme se setkali v nemocnici. Je od narození slepý. Řekl mi, že má jednoho kocoura a žádnou partnerku, já mu odpověděla, že mám jednu kočku a žádného partnera. Tehdy můj budoucí manžel prohlásil, že se jednou musím stát jeho ženou a pozval mě na rande. Teď máme po svatbě. Můj muž je úžasný člověk! Vzdělaný, má dobrou práci, lidé si ho všude váží. To vše zvládl, ačkoli nevidí. Miluji ho!”

Petr: Srazil jsem ji na kole

#139

 

“Je to tři roky zpátky. Jel jsem na kole. Dojel do parku a při brzdění jsem nechtěně srazil holku, co tam šla a nekoukala kolem sebe. Upadla na zadek, přitáhla si kolena pod bradu a rozbrečela se jak malé dítě. Hned jsem se jí začal omlouvat a ujišťovat se, že je v pořádku.

Ukázalo se, že má narozeniny, ale nikdo na ni nemá čas. Nabídl jsem jí tedy svou společnost, ale ona trucovala a řekla, že nikam nepůjde, že ze země už nevstane. Tak jsem přikývl, vzal ji prostě do náručí (nechala se! 🙂 ), posadil na své kolo a odvezl z parku.

Dnes sedíme společně na pohovce a vyprávíme tenhle příběh.”

Dita: Zákazník v obuvi

#137

 

“Ja som bola predavačka v obuve, on zákazník… Hneď ako sa nám stretli pohľady, vedeli sme, že sme si súdení, fakt nekecám! Ja som koli nemu nechala 2,5ročný vzťah a on ma zahrnul láskou… Už sme spolu 9 rokov a máme krásnu rodinu. 🙂 Verím na osud!”

Markéta: Na autobusové zastávce

#135

 

“Na autobusové zastávce. 😀 Bylo 13. ledna, příšerně mrazivý den, ale když jsem zahlídla jeho, bylo mi krásně teploučko. 😀 Ráno jsem jela do školy, jako každý jiný den, ale tenhle byl fakt výjimečný… Když jsme vystoupili, tak mě doběhnul, usmál se, pozdravil a dal mi lístek s tel. číslem… Pak se zeptal, v kolik končím, a že mě bude čekat tam a tam. 😀

Ani mě to nezaskočilo, jen jsem kývla, a odpoledne jsme se procházeli parkem. Ten den jsem od něj dostala uplně první pusu, a když jsme se loučili, tak jsem věděla, že ho chci vidět znova, a že jsem až po uši zamilovaná. 🙂

Zajímavé ale bylo, že tak jezdil skoro každý den, a já si ho nikdy nevšimla…
Po nějaké době, co jsme byli spolu, jsme se tak bavili o tom našem seznámení a vypadlo z něj, že si na mě dělal “zálusk” už pěkně dlouho, jen nevěděl, jak to říct, když jsem si ho nevšímala… 😀

A letos 13. ledna to bylo 9 let, co jsme spolu.

Tak to je náš román.”

Filip: Na služební cestě do Tokia – po měsíci svatba

#133

 

“S mou drahou polovičkou jsem se seznámili na služební cestě. Oba dva jsme byli z jiné firmy, ale tyto dvě firmy spolu spolupracovaly, a tak jsme jednoho dne letěli do Tokia, cesta dlouhá.

No, zatím se slečnou neznámou (znali jsme se pracovně), jako by to náhoda nechtěla, jsme měli v letadle místo vedle sebe, takže let, který trval myslím skoro 16 hodin, byl super čas na poznání.

Jak to v letadle probíhalo: no řešili jsme firemní věci… Po přistání jsme jeli do našeho hotelu. Škoda, že ona měla pokoj až na druhé straně chodby (byla fakt dlouhá). Večer jsem ji pozval na večeři a tam jsme se zase trošku víc poznali. Zjistli jsme, že máme docela stejné zájmy, po večeři jsme se šli projít a povídali jsme si asi do 3 do rána, ale jelikož jsme ráno museli na veletrh, tak jsme šli spát.

Ráno jsme šli spolu na ten veletrh, kde jsme spolu skoro nebyli. Ale večer jsme byli opět na večeři a už tam šly vydět jiskřičky od obou.

No, takhle to bylo asi 5 dnů a pak se přestěhovala ke mně na pokoj. A jak jsme přiletěli do Česka, tak asi po měsíci jsme se vzali a jsme spolu už 4 roky.”