Josef: Přes seznamovací aplikaci

#364

 

 

 

“Jmenuji se Josef,  je mi 26 let a pomalu umírám. Jistě Vás zajímá, co mi vlastně je, tak tedy mám epilepsii s nádorem na mozku.

Když si vzpomenu na to, jak jsme se seznámili, tak se směji. Tehdy mi přítel napsal, že přijede v pátek a on přijel ještě ten den, tedy ve středu.

Procházeli jsme se lesem a povídali si, až se úplně setmělo. Sedli jsme si do auta a domluvili se na další schůzce. Naše domluva zněla: “Tak příští víkend, když budeš chtít, můžeš přijet”, řekl přítel.

Já dorazil ještě ten víkend. Nadále pár víkendů a už jsme spolu bydleli.

Užíváme si život každý den, plánujeme výlety i zábavu, ačkoliv mám spoustu omezení a kolikrát se již stalo, že jsme museli z nějaké akce předčasně odejít. Máme spousty přátel, kteří to chápou a já jim děkuji. Jsem vděčný… ”

 

(Foto ze soukromého archivu Josefa (na fotografii vpravo se svým přítelem v barevné košili)).

Lenka: Na seznamce

#362

 

“Jmenuji se Lenka. Přes seznamku jsem se seznámila dvakrát. Jednou to nevyšlo a podruhé…???

Nevím, jak to nazvat. Prostě pro mě rok lásky, něhy, naděje a důvěry. Byla to láska na první pohled. Nikdy jsem takovou nezažila. Věděla jsem, že pojede za prací do zahraničí. Pak to přišlo a musel odjet.

Já mu věřila. Věřila jsem všemu, na čem jsme se domluvili. První rok jezdil domů, strašně jsem se těšila a chodila mu naproti s vnuky, které také moc miloval. Aspoň to tvrdil.

Ten další rok jsme si skypovali, smáli se, ale pak to začalo upadat. Přestával psát. Když zavolal, tak jen na chviličku, že musí s kamarády na nákup, protože on jediný si tam koupil auto. Zdravotně na tom také nebyl moc v pořádku, zlobily ho střeva. Posílala jsem mu tam balíky, jídlo, oblečení. Ze začátku to bylo těžké, než si našel práci.

Dala bych za něj život. Měla jsem velký strach, jestli je v pořádku. Nakonec mi řekl, že ho vlastním, ale tak to nebylo. Měla jsem strach. Stačilo napsat třeba večer “dobrou noc”, “myslím na tebe”. Abych věděla, že je v pořádku.

Jsou už to tři roky a já stále čekám, i když jsem mu výhružkami a výčitkami ublížila, ale omluvila jsem se. Jenže já teď nevím, jestli doopravdy miloval. Já mu věřila. Využil nebo zneužil? Proč si to myslím? Důvod je dost závažný a napsat ho nemohu. Jen mi do telefonu řekl, než poprvé přijel, že byl zavřený, ale ne vlastní vinou. Pak mi to řekl všechno.

A já mu odpověděla, že každý by měl dostat druhou šanci, pokud to chce napravit.

Zamilovala jsem se do něho, že moje srdce už nechce přijmout jiného.

To je konec mého příběhu. I když vím, že už se nevrátí, stále budu milovat.

P.S. Strašně ráda bych ho našla.
Nemám kontakt.”

Adéla: V kamiónu

#208

 

 

“S Ráďou jsme se poznali, jak už tomu často bývá, přes společného kamaráda. Jak jsem se později dozvěděla, byla to pro něj láska na první pohled, pro mě až na několikátý.

Než jsme spolu začali chodit, uběhlo spoustu let krásného přátelství a dobývání. Všechny ty zamilované dopisy a nahrané kazety ještě mám a často s nimi Ráďu vydírám. Osudovým se pro nás stal výlet, kdy jsem se ze dne na den rozhodla, že pojedu s Ráďou a jeho milovaným kamionem na pár dní nezávazně do Rakouska. Ale 72 hodin ve velmi malém uzavřeném prostoru udělalo své a já konečně pochopila, že ON je pro mě ten pravý!!! Od té doby vím, že bez něj nedokážu a nechci žít.”

(Foto z archivu Adélky a Radka)

Jana: Ráno v pekárně

#207

 

“Jednou jsem ráno nestíhala a vyrazila z domova nenajedená, nenalíčená, uhnaná. Metro mi stejně frnklo před nosem, tak jsem si v pekařství naproti aspoň koupila nějaké pečivo, abych ukojila kručící žaludek. ON mi galantně otevřel dveře, pustil mě dovnitř, krásně se na mě usmál… A pak se se mnou dal do řeči na peronu. Přiznal, že si nechal ujet jedno metro, aby měl šanci, dát se se mnou do řeči. Sice jsme spolu byli jen chvíli, ale bylo to romantické. Sbalil mě, i když jsem byla nenalíčená a neučesaná a vypadalo to na bad day.”

Linda: Můj nový soused

#205

 

“Ahojky, právě že kouzlo je v tom nehledat. Je to energický tlak, kterému se muži brání.

Já jsem byla 5 let sama, hodně jsem pracovala a pak jsem si uvědomila, že by bylo hezký mít vztah, když už je mi 29. Ale nějak se nevedlo. Pak jsem potkala paní Milenu, která dělá odblokace a našly jsme tam, že kvůli nějakému bloku z dětsví ke mně muži nechtějí, tak jsme to odblokovaly a já do 14 dnů poznala mého nynějšího manžela.

Byla to síla. V bytě, kde jsem bydlela, mi dali výpověď bez udání důvodu, byla jsem velmi slušná nájemnice, tak jsem to nechápala. Tak jsem si rychle našla byt nový. No a tam jsem se seznámila se sousedem, který je nyní mým manželem.

Jsme spolu již 4 roky a je to stále hezké, až na občasné přeháňky samozřejmě. 🙂 Doporučuji tedy udělat si pořádek uvnitř sebe. 🙂 ♥”

Monika: Jen tak přes seznamku

#200

 

“Mně v 29 letech zcela přeskočilo, a i když jsem do té doby neměla o mužské zájem, tak jsem si dala inzerát na seznamku.

Po 14 dnech marných pokusů mi napsal ON. Po týdnu dopisování jsme si dali schůzku a stal se zázrak. Já jsem se strašně zamilovala a on taky. Prokecali jsme 6 hodin v kuse. 🙂 Bylo to v pátek 13.

No už jsme spolu přes 5 let, brali jsme se po 2 letech a teď čekáme druhého vytouženého klučíka. ♥ Zamilovaní jsme pořád stejně.
Některé osudy tady jsou opravdu zajímavé.”

Vlasta: U pokladny na pumpě

#197

 

“Měla jsem čerstvý řidičák. Táta mi, ač nerad, půjčil auto a jela jsem za kamarádkou. Musela jsem natankovat benzín a u pokladny stál takový ramenatý, hezký kluk a ukrutně zdržoval, protože nemohl najít peněženku a opravdu ji zapomněl doma.

Nevím, co mě to tenkrát napadlo, ale vyndala jsem z peněženky pětistovku a podala mu ji. Neznámému klukovi. Vzal si telefonní číslo a adresu, že mi ty peníze přinese. Nějak se s nimi nehrnul a já už se s pětistovkou rozloučila.

Potom mi šéfová vyřizovala, že mám na vrátnici návštěvu. Stál tam s kytkou a pozval mě na večeři a do kina. A byla tak nějak ruka v rukávě. Jak říkávala moje babička.”

Martin: Po e-mailech

#196

 

 

“Dája žila tou dobou v Brně a já v Praze. Ani jednoho nejspíš nenapadlo, že by naše občasné přátelské e-mailové vzkazy mohly vyústit k něčemu jinému. Vše bylo navíc pojištěno značnou vzdáleností obou měst, kde jsme v té době žili.

Naše tehdejší emailová komunikace nás však neomrzela – naopak jsme si uvědomili, že si máme stále co říct. Asi i proto jsme se rozhodli, že se potkáme také naživo a zkusíme, jak moc jiné bude osobní setkání od toho virtuálního.

Slovo dalo slovo, z půl hodiny se stala 3hodinová schůzka, která se brzy zopakovala a já zůstal ten týden v Brně. Nečekali jsme na nějaká další znamení, nechodili jsme “kolem horké kaše” a byla ruka v rukávě.

Chvíli jsme spolu bydleli na dálku Praha/Brno, ale zanedlouho se Dája přestěhovala za mnou do Prahy.

Rok po našem seznámení jsem požádal Dáju o ruku a přesně za další rok jsme si řekli své ano.”

(Foto ze soukromého archivu Dáji a Martina)

Jana: Už na základní škole

#194

 

“Ještě na základní škole jsme s kamarádkou rozdávaly spolužákům dárečky k Vánocům. Vyrobily jsme ozdobné rámečky a do nich vepsaly různé texty jako například „tomu nejodvážnějšímu klukovi“ nebo „tomu nejsrandovnějšímu“. Pro každého jsme našly a vepsaly jeho kvality.

Mému sousedovi z lavice jsem do rámečku napsala „tomu nejromantičtějšímu klukovi“. Nebyl to ode mě žádný náznak, jen jsem opravdu věřila, že tenhle kluk je ve svém srdci pravý romantik.

Všichni si pak četli své texty a ukazovali je ostatním. Všechny ostatní holky se smály tomu „nejromantičtějšímu“, protože ten kluk byl známý jako nenapravitelný sprosťák.

A teď, po deseti letech, je to můj manžel. Ano, je to pořád sprosťák. Ale je romantický!”

Zdeněk: V nemocnici

#187

 

 

“Chodil jsem do posilovny a stal se mi úraz. Bylo to na operování, tak jsem přijel do nemocnice a byla tam jedna moc pěkná holka, jenže v tu chvíli mě to moc nezajímalo, zajímala mě operace.

Když jsem přijel po operaci domů, tak jsem si všimnul, že mi ta krásná holka napsala.

Psali jsme si asi 14 dní a za ten čas jsme se do sebe strašně zamilovali.
Teď už moje slečna tam totiž byla taky pacientkou a dostal jsem se k ní pomocí sestřičky. Ta byla její kamarádkou, co tam měla praxi, tak za ní chodila na navštěvu. Opsala si moje jméno na dveřích mého pokoje.

Tak tomu nemůžu pořád uvěřit a vůbec bych nepočítal s tím, že v nemocnici najdu tak skvělou holku.”

Terka: V pravou (a na poslední) chvíli

#176

 

“Zdravím. Čtu si každé vaše seznámení a tak mě napadlo, že bych přispěla i tím svým.

Už odmala jsem to v rodině neměla lehké ze strany matky, která mě psychicky týrala. Později jsem hlídala svoje sourozence, kteří byli +- o 16 let mladší.

Vše se to stalo v únoru, kdy jsem se naprosto složila a chtěla se zabít. Vše jsem přežila, protože ten nahoře měl asi jiné úmysly.

Už v nemocnici jsem si na internetu a pak na Facebooku začala psát s jedním klukem. Po čase psaní, kdy už jsem byla na pobytu na psychiatrii, jsme k sobě po telefonování a celodenním i nočním psaní začali něco cítit, a tak jsme si řekli, že bysme to spolu mohli zkusit.

On byl ten princ, co si mě vyzvednul z psychiny a ten den byl prvním nejkrásnějším dnem v mém životě (nikdy jsem s klukem nesměla být kvůli mámě).

Bylo nám strašně krásně a já věděla, že ho moc miluju a z druhé strany to bylo to samé.

Bohužel jsem musela domů (byl čtvrtek) a my se chtěli vidět co nejdřív. V sobotu vypukla doma další obrovská hádka a matka mě vyhodila. Jediný člověk, kterého jsem měla, byl on, ale nevěřila jsem, že bych u něj mohla zůstat, protože ještě bydlel u rodičů. Ale opak byl pravdou.

Přestěhovala jsem se k nim a veškeré moje stresy a nervozita zmizela. Chvíli po tom jsme se zasnoubili a za chvilku zjistili, že čekáme miminko. Chlapeček se nám narodí v prosinci a tak jsme se rozhodli, že je na čase se osamostatnit a přesunout do vlastního.

Strašně jsme se báli, že nás všichni odsoudí, protože jsme mladí a stále jsme spolu krátce.

Po odstěhování jsme dostali odvahu a řekli to oboum našim rodinám a všichni se moc těší, jen přítel ode mě stále poslouchá, že mohl udělat holčičku. (vtip) 😀

To, že mi tenkrát napsal a projevil o mě zájem, mi zaručeně zachránilo život. Nebýt něj, sesypala bych se znovu a dnes bych nebyla tak šťastná. Moc ho miluji a děkuji mu za to, že jsme konečně ta rodina, kterou jsem nikdy neměla.”

Petr vypráví svůj dojemný příběh: “Řekli: To je moje kamarádka, chceš ji?” …a teď mě drží nad vodou

#162

 

 

“Se svou milovanou ženou jsem se seznámil poměrně originálně. Žil jsem v té době několik let sám a pracoval v restauraci v kuchyni. Kolegyně barmanka si mě často dobírala kvůli mé samotě.

Jednou v největším shonu pro mě přišla do kuchyně, že mi musí nutně něco ukázat. Já šel tak, jak jsem byl. Ve špinavé zástěře, zpocený.

Tam u baru mě postavila před načančanou paní a řekla: “To je moje kamarádka Dana, chceš ji?”. V tu chvíli mě málem kleplo.

Následovalo oficiální rande, pak několik dalších. Poté jsem Danu vezl na pohotovost s bolestmi a v návalu něhy a citu jsem ji na místě požádal o ruku.

5.9. to bude 10 let, co jsem si ji vzal a jejího syna přijal za svého. Dlužno dodat, že si se mnou moc neužívá. Nejdřív to byla těžká autonehoda s kamionem před 3 lety a pak můj boj s rakovinou, který spíš prohrávám. Přesto je stále se mnou, drží mě a společně to dáváme jak umíme. V září máme 10. výročí a pro ni bude veliká oslava za pomoci přátel. Díky jedné z nich jsem se dozvěděl i o Vás a rozhodl se napsat Vám i svůj příběh.”

(Foto z Petrova archivu)

Anička: Náhodou na facebooku (vzkaz pro všechny baculky)

#160

 

 

“Jednou takhle v zimě 2016 jsem prohlížela facebook, byla jsem sama… nikdo neměl zájem chodit s baculkou… a najednou mi vyskočila stránka, kde jeden milý chlapec psal, že má rád baculaté ženy. Tak jsem si ho přidala do přátel… a nechtěně mu ihned napsala… ale né třeba “Ahoj”, 😊 ale… “hdjsvfk,;”;”?!! 😂

Takže jsme se seznámili. Nikdy jsem nevěřila, že i přes 100 km od sebe si můžeme rozumět, milovat se a vídat se. Teď spolu bydlíme a jsem nejšťastnější žena na světě! 😍😍”

(Foto z archivu Aničky)

Jolana: Nejlepší kamarád mého přítele

#158

 

“Já jsem chodila několik let s jeho nejlepším kamarádem, takže jsme hodně času trávili všichni tři spolu… Já, můj tehdejší partner a jeho nejlepší kamarád. Paradoxně jsem ho neměla moc ráda, přišel mi divný. Můj partner bohužel zemřel a já se dala dohromady s tím jeho kamarádem – nyní mým manželem a otcem našeho syna. Je to občas zvláštní, co život píše za příběhy.”