Josef: Přes seznamovací aplikaci

#364

 

 

 

“Jmenuji se Josef,  je mi 26 let a pomalu umírám. Jistě Vás zajímá, co mi vlastně je, tak tedy mám epilepsii s nádorem na mozku.

Když si vzpomenu na to, jak jsme se seznámili, tak se směji. Tehdy mi přítel napsal, že přijede v pátek a on přijel ještě ten den, tedy ve středu.

Procházeli jsme se lesem a povídali si, až se úplně setmělo. Sedli jsme si do auta a domluvili se na další schůzce. Naše domluva zněla: “Tak příští víkend, když budeš chtít, můžeš přijet”, řekl přítel.

Já dorazil ještě ten víkend. Nadále pár víkendů a už jsme spolu bydleli.

Užíváme si život každý den, plánujeme výlety i zábavu, ačkoliv mám spoustu omezení a kolikrát se již stalo, že jsme museli z nějaké akce předčasně odejít. Máme spousty přátel, kteří to chápou a já jim děkuji. Jsem vděčný… ”

 

(Foto ze soukromého archivu Josefa (na fotografii vpravo se svým přítelem v barevné košili)).

Lenka: Na seznamce

#362

 

“Jmenuji se Lenka. Přes seznamku jsem se seznámila dvakrát. Jednou to nevyšlo a podruhé…???

Nevím, jak to nazvat. Prostě pro mě rok lásky, něhy, naděje a důvěry. Byla to láska na první pohled. Nikdy jsem takovou nezažila. Věděla jsem, že pojede za prací do zahraničí. Pak to přišlo a musel odjet.

Já mu věřila. Věřila jsem všemu, na čem jsme se domluvili. První rok jezdil domů, strašně jsem se těšila a chodila mu naproti s vnuky, které také moc miloval. Aspoň to tvrdil.

Ten další rok jsme si skypovali, smáli se, ale pak to začalo upadat. Přestával psát. Když zavolal, tak jen na chviličku, že musí s kamarády na nákup, protože on jediný si tam koupil auto. Zdravotně na tom také nebyl moc v pořádku, zlobily ho střeva. Posílala jsem mu tam balíky, jídlo, oblečení. Ze začátku to bylo těžké, než si našel práci.

Dala bych za něj život. Měla jsem velký strach, jestli je v pořádku. Nakonec mi řekl, že ho vlastním, ale tak to nebylo. Měla jsem strach. Stačilo napsat třeba večer “dobrou noc”, “myslím na tebe”. Abych věděla, že je v pořádku.

Jsou už to tři roky a já stále čekám, i když jsem mu výhružkami a výčitkami ublížila, ale omluvila jsem se. Jenže já teď nevím, jestli doopravdy miloval. Já mu věřila. Využil nebo zneužil? Proč si to myslím? Důvod je dost závažný a napsat ho nemohu. Jen mi do telefonu řekl, než poprvé přijel, že byl zavřený, ale ne vlastní vinou. Pak mi to řekl všechno.

A já mu odpověděla, že každý by měl dostat druhou šanci, pokud to chce napravit.

Zamilovala jsem se do něho, že moje srdce už nechce přijmout jiného.

To je konec mého příběhu. I když vím, že už se nevrátí, stále budu milovat.

P.S. Strašně ráda bych ho našla.
Nemám kontakt.”

Lenka: Na vesnické zábavě

#217

 

 

“S manželem jsme se potkali v létě na klasické vesnické zábavě pod širým nebem a v tu dobu jsme měli ještě oba jiné partnery. Společnou řeč jsme našli díky zápletce s mobilními telefony, které jsme měli v tu dobu oba stejné a tak došlo k situaci, při které jsme se začali spolu bavit.

Uplynulo alespoň půl roku a my se od té doby vůbec neviděli, ale oba jsme se během té doby rozešli s našimi partnery. Vzala jsem iniciativu do svých rukou a začala se vyptávát kamarádů, kdo že ten sympaťák na zábavě vlastně byl. A zjisila jsem, že bydlí odjakživa ve vesnici nedaleko od té naší, ale já jsem o něm nikdy neslyšela. Podivná náhoda. Odhodlala jsem se ho vyhledat a oslovit na facebooku a od té doby jsme si nějakou dobu jen dopisovali přes různá internetová média.

A po nějaké době jsme se konečně potkali osobně u místního rybníku, kde jsme se asi tři hodiny procházeli a povídali si o všem možném. Potom už to mělo rychlý spád, protože jsme zanedlouho zjistili, že jsme jeden pro druhého to největší štěstí, jaké nás mohlo potkat. To, že se brzy vezmeme jsme asi věděli od začátku oba, ale manžel to dokázal romantickou žádostí v obleku se šampaňským a spoustou svíček kolem a to vše v našem nově zrekonstruovaném domečku… tak jak jsem si to vždycky představovala.”

(Foto ze soukromého archivu Lenky a Lukáše)

Anna: Na čajovém dýchánku

#216

 

 

“Od mých 14 roků jsme chodily s děvčaty na čajové dýchánky. Ale úplně prvně jsme se seznámili v kostele, v neděli, kam jsme pravidelně chodily s partou kamarádek, štěbetaly a pohlížely jsme si po ogarech.

I když jsme se znali, chodit jsme spolu začali až v mých 18 letech. On došel z vojny, měl galánku se kterou si psal, přišel zrovna na ten čajový dýchánek, kde si pro mě pořád chodil k tanci a pak, že mě doprovodí domů.

Brali jsme se po třech letech 29. 7. 1961. Bydleli jsme spolu až po svatbě, před tím manžel kolikrát utěkal oknem nebo byl schovaný pod peřinou :-). Vůbec jsem u něj nespávala, to se nehodilo a navíc to bylo přes kopec a les daleko.”

 

(Foto ze soukromého archivu Anny a Ludvíka)

Péťa a Petr: Osudový muž

#213

 

“Petr je můj osudový muž. Poprvé jsme se viděli již v srpnu před 14 lety a už tehdy jsme si padli do oka, ale v té době to ještě nic neznamenalo. Pak jsem ho 7 let neviděla, dokud jsme se nepotkali na jedné akci. Bylo to téměř přesně na den jako tehdy před 7 lety.

Hned, jak jsem jej viděla to byla láska na první pohled. Týden jsem pořádně nejedla ani nepila, pořád jsem myslela na něj a troufám si říct, že to bylo oboustranné. Od té doby jsme spolu byli každou chvilku, kdy jsem mohli. Zvládli jsme i mé šestileté studium v Brně, a když mě před rokem – zase v srpnu – požádal v Paříži o ruku, řekla jsem ano.

Letos – po sedmi letech našeho vztahu – jsme měli tu nejkrásnější svatbu, jakou si nevěsta může přát. Ve společnosti našich nejbližších přátel a našich rodin to byl ten nejšťastnější den mého života…”

Jana: Míjeli jsme se v práci

#212

 

 

“Protože věřím, že vše, co se děje, děje se v ten správný čas, tak i naše vzájemné propojení nebylo náhodné, ale bylo přímo osudové.

S mužem jsme se několik let míjeli na chodbách, poradách, akcích našeho společného zaměstnavatele. Každý jsme v té době měli své životy, své „starosti“ s tehdejšími láskami a musím říct, že by mě nikdy, opravdu nikdy nenapadlo, že právě ON bude tím, který můj život změní o 180 stupňů, prozáří láskou, vzájemnou úctou, štědrostí, pochopením a podporou.

Až v okamžiku, kdy jsme byli volní jeden pro druhého (což jsme ještě vzájemně netušili), se naše cesty spojily, velmi rychle jsme oba poznali, kolik toho máme společného, stejné zájmy, touhy, životní postoje, v ten okamžik jsem věděla, že chybějící kousek do mé skládačky zapadl. Byl tam, ten pocit, odpověď na otázku, kterou jsem si kladla dlouhé roky, jak poznám, že je to „ON“. Přišel naprosto nečekaně a už mě neopustil.

Sestěhovali jsme se k sobě takřka v prvních dnech, přibyly k nám i dvě kočky, které jsem si velmi přála, hodně jsme cestovali a stále cestujeme, milujeme Itálii a proto jsme naši společnou dovolenou směřovali na toskánské vinice, na kterých jsem byla požádána o ruku.”

(Foto ze soukromého archivu Jany a Vladimíra.)

Lenka: Na jedné akci se spolužáky

#210

 

 

“Bylo nebylo… takhle prý začínají všechny šťastné pohádky… ale teď vážně. Naše seznámení bylo sice pohádkově neuvěřitelné, ale těžko by tehdy někdo uvěřil, že z toho bude svatba…

Svého budoucího muže jsem několikrát potkala se svým spolužákem ze střední školy, ale nikdy jsme spolu nemluvili, ani jsme si navzájem nevěnovali pozornost. Změna nastala na jedné soukromé akci se spolužáky ze střední školy.

Jak jinak – popíjelo se, byla zábava a jak to tak bývá, čas neúprosně plynul a všichni se pomalu vytráceli do svých domovů. Hrstka „statečných“ včetně mě, se přesunula do nechutné nádražácké putyky, která byla v časných ranních hodinách ještě otevřená. Pokračovalo se v zábavě, ale bohužel i mé kamarádky postupně přemohl spánek a já se tehdy dala do řeči s usměvavým mladíkem, jenž se mi představil, jako „Šeřík“ nebo Honza.

Ani nevím, o čem jsme si tehdy povídali, ale chtěla jsem ho vidět znovu. Byl neuvěřitelně charismatický, mužný a nejvíc mě dostalo do kolen, že se učil na uměleckého kováře. Umění a vše s tím spojené mě vždy zajímalo, takže jsme si měli o čem povídat. A protože celou večerní útratu platil on za mě, bylo jasné, že se nevidíme naposledy.

Od spolužáka jsem si vzala telefonní číslo a tehdy ještě zcela nevinně napsala, že bych mu ráda oplatila útratu, kterou jsem mu způsobila. Nečekaně to nebyla naše poslední přátelská schůzka a při těchto okamžicích jsme oba dva zjišťovali, že si výborně rozumíme a je nám spolu dobře.

Nejsilnějším okamžikem pro mě bylo, když mi na jednu schůzku „jen tak“ přinesl vlastnoručně kovanou růži a prsten. Když už s city nešlo dále bojovat, museli jsme vyřešit některé osobní problémy a pak už nám nebránilo nic v tom, abychom se dále setkávali. Zanedlouho jsme spolu začali bydlet.

Nebylo to ovšem tak jednoduché, protože jsme teprve poznávali jeden druhého a učili se dělat kompromisy. Všechny problémy jsme ale zatím zdárně zvládli a tak jsme začali přemýšlet, co dál. Chtěli jsme vlastní bydlení a také se ve vztahu zase o kousek „posunout“.

Jsme mladí, studující i pracující a ano, skoro všichni se nás tehdy ptali jestli „musíme“. Chtěli jsme a tak byla 3. srpna svatba.”

(Foto ze soukromého archivu Lenky a Honzy.)

Adéla: V kamiónu

#208

 

 

“S Ráďou jsme se poznali, jak už tomu často bývá, přes společného kamaráda. Jak jsem se později dozvěděla, byla to pro něj láska na první pohled, pro mě až na několikátý.

Než jsme spolu začali chodit, uběhlo spoustu let krásného přátelství a dobývání. Všechny ty zamilované dopisy a nahrané kazety ještě mám a často s nimi Ráďu vydírám. Osudovým se pro nás stal výlet, kdy jsem se ze dne na den rozhodla, že pojedu s Ráďou a jeho milovaným kamionem na pár dní nezávazně do Rakouska. Ale 72 hodin ve velmi malém uzavřeném prostoru udělalo své a já konečně pochopila, že ON je pro mě ten pravý!!! Od té doby vím, že bez něj nedokážu a nechci žít.”

(Foto z archivu Adélky a Radka)

Jana: Ráno v pekárně

#207

 

“Jednou jsem ráno nestíhala a vyrazila z domova nenajedená, nenalíčená, uhnaná. Metro mi stejně frnklo před nosem, tak jsem si v pekařství naproti aspoň koupila nějaké pečivo, abych ukojila kručící žaludek. ON mi galantně otevřel dveře, pustil mě dovnitř, krásně se na mě usmál… A pak se se mnou dal do řeči na peronu. Přiznal, že si nechal ujet jedno metro, aby měl šanci, dát se se mnou do řeči. Sice jsme spolu byli jen chvíli, ale bylo to romantické. Sbalil mě, i když jsem byla nenalíčená a neučesaná a vypadalo to na bad day.”

Linda: Můj nový soused

#205

 

“Ahojky, právě že kouzlo je v tom nehledat. Je to energický tlak, kterému se muži brání.

Já jsem byla 5 let sama, hodně jsem pracovala a pak jsem si uvědomila, že by bylo hezký mít vztah, když už je mi 29. Ale nějak se nevedlo. Pak jsem potkala paní Milenu, která dělá odblokace a našly jsme tam, že kvůli nějakému bloku z dětsví ke mně muži nechtějí, tak jsme to odblokovaly a já do 14 dnů poznala mého nynějšího manžela.

Byla to síla. V bytě, kde jsem bydlela, mi dali výpověď bez udání důvodu, byla jsem velmi slušná nájemnice, tak jsem to nechápala. Tak jsem si rychle našla byt nový. No a tam jsem se seznámila se sousedem, který je nyní mým manželem.

Jsme spolu již 4 roky a je to stále hezké, až na občasné přeháňky samozřejmě. 🙂 Doporučuji tedy udělat si pořádek uvnitř sebe. 🙂 ♥”

Monika: Jen tak přes seznamku

#200

 

“Mně v 29 letech zcela přeskočilo, a i když jsem do té doby neměla o mužské zájem, tak jsem si dala inzerát na seznamku.

Po 14 dnech marných pokusů mi napsal ON. Po týdnu dopisování jsme si dali schůzku a stal se zázrak. Já jsem se strašně zamilovala a on taky. Prokecali jsme 6 hodin v kuse. 🙂 Bylo to v pátek 13.

No už jsme spolu přes 5 let, brali jsme se po 2 letech a teď čekáme druhého vytouženého klučíka. ♥ Zamilovaní jsme pořád stejně.
Některé osudy tady jsou opravdu zajímavé.”

Vlasta: U pokladny na pumpě

#197

 

“Měla jsem čerstvý řidičák. Táta mi, ač nerad, půjčil auto a jela jsem za kamarádkou. Musela jsem natankovat benzín a u pokladny stál takový ramenatý, hezký kluk a ukrutně zdržoval, protože nemohl najít peněženku a opravdu ji zapomněl doma.

Nevím, co mě to tenkrát napadlo, ale vyndala jsem z peněženky pětistovku a podala mu ji. Neznámému klukovi. Vzal si telefonní číslo a adresu, že mi ty peníze přinese. Nějak se s nimi nehrnul a já už se s pětistovkou rozloučila.

Potom mi šéfová vyřizovala, že mám na vrátnici návštěvu. Stál tam s kytkou a pozval mě na večeři a do kina. A byla tak nějak ruka v rukávě. Jak říkávala moje babička.”

Martin: Po e-mailech

#196

 

 

“Dája žila tou dobou v Brně a já v Praze. Ani jednoho nejspíš nenapadlo, že by naše občasné přátelské e-mailové vzkazy mohly vyústit k něčemu jinému. Vše bylo navíc pojištěno značnou vzdáleností obou měst, kde jsme v té době žili.

Naše tehdejší emailová komunikace nás však neomrzela – naopak jsme si uvědomili, že si máme stále co říct. Asi i proto jsme se rozhodli, že se potkáme také naživo a zkusíme, jak moc jiné bude osobní setkání od toho virtuálního.

Slovo dalo slovo, z půl hodiny se stala 3hodinová schůzka, která se brzy zopakovala a já zůstal ten týden v Brně. Nečekali jsme na nějaká další znamení, nechodili jsme “kolem horké kaše” a byla ruka v rukávě.

Chvíli jsme spolu bydleli na dálku Praha/Brno, ale zanedlouho se Dája přestěhovala za mnou do Prahy.

Rok po našem seznámení jsem požádal Dáju o ruku a přesně za další rok jsme si řekli své ano.”

(Foto ze soukromého archivu Dáji a Martina)

Jana: Už na základní škole

#194

 

“Ještě na základní škole jsme s kamarádkou rozdávaly spolužákům dárečky k Vánocům. Vyrobily jsme ozdobné rámečky a do nich vepsaly různé texty jako například „tomu nejodvážnějšímu klukovi“ nebo „tomu nejsrandovnějšímu“. Pro každého jsme našly a vepsaly jeho kvality.

Mému sousedovi z lavice jsem do rámečku napsala „tomu nejromantičtějšímu klukovi“. Nebyl to ode mě žádný náznak, jen jsem opravdu věřila, že tenhle kluk je ve svém srdci pravý romantik.

Všichni si pak četli své texty a ukazovali je ostatním. Všechny ostatní holky se smály tomu „nejromantičtějšímu“, protože ten kluk byl známý jako nenapravitelný sprosťák.

A teď, po deseti letech, je to můj manžel. Ano, je to pořád sprosťák. Ale je romantický!”