Lenka: Na seznamce

#362

 

“Jmenuji se Lenka. Přes seznamku jsem se seznámila dvakrát. Jednou to nevyšlo a podruhé…???

Nevím, jak to nazvat. Prostě pro mě rok lásky, něhy, naděje a důvěry. Byla to láska na první pohled. Nikdy jsem takovou nezažila. Věděla jsem, že pojede za prací do zahraničí. Pak to přišlo a musel odjet.

Já mu věřila. Věřila jsem všemu, na čem jsme se domluvili. První rok jezdil domů, strašně jsem se těšila a chodila mu naproti s vnuky, které také moc miloval. Aspoň to tvrdil.

Ten další rok jsme si skypovali, smáli se, ale pak to začalo upadat. Přestával psát. Když zavolal, tak jen na chviličku, že musí s kamarády na nákup, protože on jediný si tam koupil auto. Zdravotně na tom také nebyl moc v pořádku, zlobily ho střeva. Posílala jsem mu tam balíky, jídlo, oblečení. Ze začátku to bylo těžké, než si našel práci.

Dala bych za něj život. Měla jsem velký strach, jestli je v pořádku. Nakonec mi řekl, že ho vlastním, ale tak to nebylo. Měla jsem strach. Stačilo napsat třeba večer “dobrou noc”, “myslím na tebe”. Abych věděla, že je v pořádku.

Jsou už to tři roky a já stále čekám, i když jsem mu výhružkami a výčitkami ublížila, ale omluvila jsem se. Jenže já teď nevím, jestli doopravdy miloval. Já mu věřila. Využil nebo zneužil? Proč si to myslím? Důvod je dost závažný a napsat ho nemohu. Jen mi do telefonu řekl, než poprvé přijel, že byl zavřený, ale ne vlastní vinou. Pak mi to řekl všechno.

A já mu odpověděla, že každý by měl dostat druhou šanci, pokud to chce napravit.

Zamilovala jsem se do něho, že moje srdce už nechce přijmout jiného.

To je konec mého příběhu. I když vím, že už se nevrátí, stále budu milovat.

P.S. Strašně ráda bych ho našla.
Nemám kontakt.”

Monika: Jen tak přes seznamku

#200

 

“Mně v 29 letech zcela přeskočilo, a i když jsem do té doby neměla o mužské zájem, tak jsem si dala inzerát na seznamku.

Po 14 dnech marných pokusů mi napsal ON. Po týdnu dopisování jsme si dali schůzku a stal se zázrak. Já jsem se strašně zamilovala a on taky. Prokecali jsme 6 hodin v kuse. 🙂 Bylo to v pátek 13.

No už jsme spolu přes 5 let, brali jsme se po 2 letech a teď čekáme druhého vytouženého klučíka. ♥ Zamilovaní jsme pořád stejně.
Některé osudy tady jsou opravdu zajímavé.”

Vlasta: U pokladny na pumpě

#197

 

“Měla jsem čerstvý řidičák. Táta mi, ač nerad, půjčil auto a jela jsem za kamarádkou. Musela jsem natankovat benzín a u pokladny stál takový ramenatý, hezký kluk a ukrutně zdržoval, protože nemohl najít peněženku a opravdu ji zapomněl doma.

Nevím, co mě to tenkrát napadlo, ale vyndala jsem z peněženky pětistovku a podala mu ji. Neznámému klukovi. Vzal si telefonní číslo a adresu, že mi ty peníze přinese. Nějak se s nimi nehrnul a já už se s pětistovkou rozloučila.

Potom mi šéfová vyřizovala, že mám na vrátnici návštěvu. Stál tam s kytkou a pozval mě na večeři a do kina. A byla tak nějak ruka v rukávě. Jak říkávala moje babička.”

Martin: Po e-mailech

#196

 

 

“Dája žila tou dobou v Brně a já v Praze. Ani jednoho nejspíš nenapadlo, že by naše občasné přátelské e-mailové vzkazy mohly vyústit k něčemu jinému. Vše bylo navíc pojištěno značnou vzdáleností obou měst, kde jsme v té době žili.

Naše tehdejší emailová komunikace nás však neomrzela – naopak jsme si uvědomili, že si máme stále co říct. Asi i proto jsme se rozhodli, že se potkáme také naživo a zkusíme, jak moc jiné bude osobní setkání od toho virtuálního.

Slovo dalo slovo, z půl hodiny se stala 3hodinová schůzka, která se brzy zopakovala a já zůstal ten týden v Brně. Nečekali jsme na nějaká další znamení, nechodili jsme “kolem horké kaše” a byla ruka v rukávě.

Chvíli jsme spolu bydleli na dálku Praha/Brno, ale zanedlouho se Dája přestěhovala za mnou do Prahy.

Rok po našem seznámení jsem požádal Dáju o ruku a přesně za další rok jsme si řekli své ano.”

(Foto ze soukromého archivu Dáji a Martina)

Jana: Už na základní škole

#194

 

“Ještě na základní škole jsme s kamarádkou rozdávaly spolužákům dárečky k Vánocům. Vyrobily jsme ozdobné rámečky a do nich vepsaly různé texty jako například „tomu nejodvážnějšímu klukovi“ nebo „tomu nejsrandovnějšímu“. Pro každého jsme našly a vepsaly jeho kvality.

Mému sousedovi z lavice jsem do rámečku napsala „tomu nejromantičtějšímu klukovi“. Nebyl to ode mě žádný náznak, jen jsem opravdu věřila, že tenhle kluk je ve svém srdci pravý romantik.

Všichni si pak četli své texty a ukazovali je ostatním. Všechny ostatní holky se smály tomu „nejromantičtějšímu“, protože ten kluk byl známý jako nenapravitelný sprosťák.

A teď, po deseti letech, je to můj manžel. Ano, je to pořád sprosťák. Ale je romantický!”

Zdeněk: V nemocnici

#187

 

 

“Chodil jsem do posilovny a stal se mi úraz. Bylo to na operování, tak jsem přijel do nemocnice a byla tam jedna moc pěkná holka, jenže v tu chvíli mě to moc nezajímalo, zajímala mě operace.

Když jsem přijel po operaci domů, tak jsem si všimnul, že mi ta krásná holka napsala.

Psali jsme si asi 14 dní a za ten čas jsme se do sebe strašně zamilovali.
Teď už moje slečna tam totiž byla taky pacientkou a dostal jsem se k ní pomocí sestřičky. Ta byla její kamarádkou, co tam měla praxi, tak za ní chodila na navštěvu. Opsala si moje jméno na dveřích mého pokoje.

Tak tomu nemůžu pořád uvěřit a vůbec bych nepočítal s tím, že v nemocnici najdu tak skvělou holku.”

Terka: V pravou (a na poslední) chvíli

#176

 

“Zdravím. Čtu si každé vaše seznámení a tak mě napadlo, že bych přispěla i tím svým.

Už odmala jsem to v rodině neměla lehké ze strany matky, která mě psychicky týrala. Později jsem hlídala svoje sourozence, kteří byli +- o 16 let mladší.

Vše se to stalo v únoru, kdy jsem se naprosto složila a chtěla se zabít. Vše jsem přežila, protože ten nahoře měl asi jiné úmysly.

Už v nemocnici jsem si na internetu a pak na Facebooku začala psát s jedním klukem. Po čase psaní, kdy už jsem byla na pobytu na psychiatrii, jsme k sobě po telefonování a celodenním i nočním psaní začali něco cítit, a tak jsme si řekli, že bysme to spolu mohli zkusit.

On byl ten princ, co si mě vyzvednul z psychiny a ten den byl prvním nejkrásnějším dnem v mém životě (nikdy jsem s klukem nesměla být kvůli mámě).

Bylo nám strašně krásně a já věděla, že ho moc miluju a z druhé strany to bylo to samé.

Bohužel jsem musela domů (byl čtvrtek) a my se chtěli vidět co nejdřív. V sobotu vypukla doma další obrovská hádka a matka mě vyhodila. Jediný člověk, kterého jsem měla, byl on, ale nevěřila jsem, že bych u něj mohla zůstat, protože ještě bydlel u rodičů. Ale opak byl pravdou.

Přestěhovala jsem se k nim a veškeré moje stresy a nervozita zmizela. Chvíli po tom jsme se zasnoubili a za chvilku zjistili, že čekáme miminko. Chlapeček se nám narodí v prosinci a tak jsme se rozhodli, že je na čase se osamostatnit a přesunout do vlastního.

Strašně jsme se báli, že nás všichni odsoudí, protože jsme mladí a stále jsme spolu krátce.

Po odstěhování jsme dostali odvahu a řekli to oboum našim rodinám a všichni se moc těší, jen přítel ode mě stále poslouchá, že mohl udělat holčičku. (vtip) 😀

To, že mi tenkrát napsal a projevil o mě zájem, mi zaručeně zachránilo život. Nebýt něj, sesypala bych se znovu a dnes bych nebyla tak šťastná. Moc ho miluji a děkuji mu za to, že jsme konečně ta rodina, kterou jsem nikdy neměla.”

Petr vypráví svůj dojemný příběh: “Řekli: To je moje kamarádka, chceš ji?” …a teď mě drží nad vodou

#162

 

 

“Se svou milovanou ženou jsem se seznámil poměrně originálně. Žil jsem v té době několik let sám a pracoval v restauraci v kuchyni. Kolegyně barmanka si mě často dobírala kvůli mé samotě.

Jednou v největším shonu pro mě přišla do kuchyně, že mi musí nutně něco ukázat. Já šel tak, jak jsem byl. Ve špinavé zástěře, zpocený.

Tam u baru mě postavila před načančanou paní a řekla: “To je moje kamarádka Dana, chceš ji?”. V tu chvíli mě málem kleplo.

Následovalo oficiální rande, pak několik dalších. Poté jsem Danu vezl na pohotovost s bolestmi a v návalu něhy a citu jsem ji na místě požádal o ruku.

5.9. to bude 10 let, co jsem si ji vzal a jejího syna přijal za svého. Dlužno dodat, že si se mnou moc neužívá. Nejdřív to byla těžká autonehoda s kamionem před 3 lety a pak můj boj s rakovinou, který spíš prohrávám. Přesto je stále se mnou, drží mě a společně to dáváme jak umíme. V září máme 10. výročí a pro ni bude veliká oslava za pomoci přátel. Díky jedné z nich jsem se dozvěděl i o Vás a rozhodl se napsat Vám i svůj příběh.”

(Foto z Petrova archivu)

Anička: Náhodou na facebooku (vzkaz pro všechny baculky)

#160

 

 

“Jednou takhle v zimě 2016 jsem prohlížela facebook, byla jsem sama… nikdo neměl zájem chodit s baculkou… a najednou mi vyskočila stránka, kde jeden milý chlapec psal, že má rád baculaté ženy. Tak jsem si ho přidala do přátel… a nechtěně mu ihned napsala… ale né třeba “Ahoj”, 😊 ale… “hdjsvfk,;”;”?!! 😂

Takže jsme se seznámili. Nikdy jsem nevěřila, že i přes 100 km od sebe si můžeme rozumět, milovat se a vídat se. Teď spolu bydlíme a jsem nejšťastnější žena na světě! 😍😍”

(Foto z archivu Aničky)

Jolana: Nejlepší kamarád mého přítele

#158

 

“Já jsem chodila několik let s jeho nejlepším kamarádem, takže jsme hodně času trávili všichni tři spolu… Já, můj tehdejší partner a jeho nejlepší kamarád. Paradoxně jsem ho neměla moc ráda, přišel mi divný. Můj partner bohužel zemřel a já se dala dohromady s tím jeho kamarádem – nyní mým manželem a otcem našeho syna. Je to občas zvláštní, co život píše za příběhy.”

Pavlína: Narodil se pro mě

#152

 

“Narodil se pro mě. 🙂 Když mi bylo 7 let, tak se narodil. Jeho rodiče se přátelili s těmi mými, tak jsem ho vozila v kočárku, potom jak rostl, běhal často se mnou, občas jsem ho hlídala. Když mi bylo 13, tak jsme se odstěhovali. Daleko.

Po téměř 30 letech jsem se vrátila už sama s dětmi, rozvedená, zpět do rodného města a on mě přes sociální síť našel. Nějaký čas jsme si psali a teď už žijeme spolu. Prý celých 30 let doufal, že se vrátím.”

Vendula: Na vejšce v tanečních

#149

 

“Tak já na seznámení se současným přítelem ráda vzpomínám. Na vejšce jsem chtěla znovu chodit do tanečních (na střední škole jsem z toho měla trochu šok, protože jsem malá a tančili se mnou dvoumetrový kluci, tak jsem si to neužila). Spolužáci se na mě dívali jako bych spadla z nebe.

A protože jsem byla tou dobou bez přítele a do tanečních pro dospělé musíte přijít už v páru, tak jsem na netu napsala inzerát. Odpověděli mi dva – jeden perverzní šílenec a sympatický chlap. 😉 Měla sem podmínku na tanečníka: max. 170 cm. Nesplňoval ji o 4 cm…

Ale to neva, podpadky to vyřešily.

Při prvním setkání jsme byli domluvení na dvě hodiny procházky po Praze, nakonec to bylo šest hodin! Pak jsem odjela na Vánoce domů. Po 14 dnech jsme se viděli znovu a to už jiskra přeskočila úplně. V tanečních (oba jsme se báli čači– a ta nám šla pak nejlíp) jsme si to užili, krásně jsme se shodli. 🙂

Jsme spolu rok a půl, plánujeme mimi, bydlení atd. Po půl roce vztahu přišla zkouška – měla jsem cystu na vaječníku, který mám teď už jen jeden. Vím, že se nemá srovnávat, ale předchozí partneři za mnou do nemocnice nikdy nepřišli. Má láska jezdí denně a na to, že bude taťka, se už moc těší!
PS: vlastně už mimi máme – pořídili jsme si dvouletého labradora z útulku. Je to zlobivé zlatíčko, no skoro jako opravdové dítě. :)”

Ema: Na koncertě, po kterém zmizel

#144

 

“Já šla na koncert, na který jsem se strašně dlouho těšila a on na ten samý, ale pro něj to byl koncert kapely, kterou nesnáší a šel tam jen kvůli kamarádce. A tam jsme se viděli. Přes hluk, co tam byl, si povídat nešlo a kontakty jsme si vyměnit nestihli. Koncert začal a já byla úplně mimo a ani nevím co hráli za písničky.

Koncert pomalu končil a mě nenapadlo nic jiného než ho jít hledat. Bez úspěchu. Tak smutná, né moc dobrovolně jsem jela domů.

Druhý den začlo hned pátrání. Věděla jsem jen jak vypadá. Ptala jsem se spousty lidí co tam byli a nic. Až asi po 5 dnech konečně měl někdo na něj FB. Tak se mi načítá jeho profil a koukám, že mám i žádost o přátelství. Asi tak o půl minuty byl rychlejší, než já a našel si mě dřív. 🙂

Po 14 dnech měl konečně peníze, aby mohl dojet. Vzdálenost mezi námi byla přes 200 km. Proto to trvalo déle. Hned jak dojel, dostal mega pusu. 😀 A přišlo mi, že ho znám už věčnost.

Přes rok jsme se vídali pouze o víkendech a teď už spolu rok bydlíme. :)”

Majda: Přes internet

#142

 

“S prvním manželem přes internet a tenkrát za mnou přiletěl do Prahy na první rande na Valentýna. Přiletěl, aby mě vzal na večeři. No děsná romantika, na gesta to on byl. 🙂

Pak dovolená, víkendové návštěvy a sestěhování se, svatba, dítě… časem ten rozvod…

Současný skoro-manžel: jeho manželství se rozpadalo a kamarádka mi líčila, jak její přítel bydlí se super klukem a ten by se ke mně choval líp atd. atd.

No byla jsem zadaná, takže nic. Na oslavě jejích narozenin jsme se poprvé potkali. Docvaklo mi, že je to ON, když jsme spolu tancovali.

Pak jsme se pár týdnů nezávazně bavili přes net, no a pak se sešli na oběd…

On si nejdřív nebyl jistý (teprve jsem se rozváděla a mám dítě), po pár týdnech to došlo i jemu, že tohle už je napořád. 🙂

Předevčírem jsme měli 3 roky od seznámení. Bydlíme spolu, prošli jsme si spoustou náročných věcí, máme nádhernou holčičku a za 3 týdny i svatbu. Je to ten nejlepší chlap, jakého jsem mohla potkat.”