#111
“U mě seznamování přes společné zájmy a sdílený čas a prostor (škola, práce…) tak úplně nezabralo, to byla vždycky střela vedle.
Manžela jsem potkala tak, že jsem se rozhodla vypnout romantiku, sex, city a vůbec všechny takové pomýlené impulsy a hledala jsem ve společnosti chlapy, kteří mi byli sympatičtí jako společníci – prostě jsem se dívala, s kým bych si ráda popovídala, a nic víc. Když byl dotyčný náhodou nezadaný, tak jsem jen nepatrně zvýšila dávku společenského zájmu a přidala na úsměvu, a tím to končilo.
Chodila jsem do hospod, na oslavy narozenin kamarádů, na školní a pracovní akce, a jen jsem se bavila. Po čase mi velmi vzrostl okruh známých chlapů, s kterými se dobře bavím, a potkávám je i mimo typ akcí, ze kterých je znám, a oni mají někdy radost, že mě zase vidí – a jeden z nich si vedle mě jednou sedl v hospodě, moc krásně voněl 🙂 a hezky jsme si popovídali a po čtrnácti dnech od toho dne, půl roku poté, co jsme se seznámili (až!) si sehnal mé číslo a pozval mě na rande.
Já nikam nechtěla, ale dala jsem mu šanci, protože byl inteligentní, celkem sympatický, celkem pohledný, a když nic jiného, tak jsem se s ním u toho kafe nenudila.
Pak se mě zeptal, jestli s ním chci chodit, a já ho několikrát v panice odmítla, ale on se nedal odradit, a čím jsem ho znala víc, tím byl úžasnější – až jednou moje zábrany vyšuměly, jiskry přeskočily a dneska jsme spolu osmý rok.
Dalo by se říct, že jsem se vdávala z rozumu, protože jsem hledala hlavně někoho, kdo vydrží moji povahu a já jeho a vedle koho se mi bude dobře stárnout, a dneska si to nemůžu vynachválit.”
