Blanka: Nerozumím Ti, ale vezmu si Tě!

#368

„Mikaela jsem poznala v čekárně v Motole, na ušním. Odvezla jsem sem tehdy malou neteř, kterou jsem hlídala sestře. Bolelo ji ouško a sem nás poslali z pohotovosti.

Seděl naproti nám a dělal na Markétku všelijaké opičky, protože malá byla dost nevrlá. Fňukala, měla teplotu a zřejmě ji to bolelo.

Vůbec nemluvil, jen vydával různé skřeky a dělal chudák ze sebe kašpara, jen aby malou poveselil. Musím říct, že poveselil celou čekárnu, mě nejvíc, ale Markétka bulela dál. Neodradilo ho to.

Hrozně mi imponoval, byl neuvěřitelně pozitivní, takový roztomilý a líbil se mi. Když nás zavolali, vstala jsem a šla mu poděkovat. Koukal, pak se usmál a směrem ke mně vyslal podivný shluk samohlásek, ze kterého jsem neporozuměla vůbec ničemu. Pak už jsme musely jít dovnitř.

Z ordinace jsme vylezly s očekávaným verdiktem „zánět středního ucha“. Zavolala jsem to sestře, a ta se rozhodla, že pro malou pošle manžela. A tak jsem se s Madlenkou posadila zase naproti tomu veselému chlapíkovi a čekala.

Mikael potom podle Blančiných slov šel do ordinace. Na ušní se vydal proto, že při pokusu o hygienu ucha patrně šťoural, kde neměl, a na ucho přestal slyšet. Jeho problém vyřešil lékař propláchnutím. Nejspíš přesně to, co se pokoušel vyčistit, zatlačil, kam neměl. Po ošetření ale neodjel. Zůstal a dál bavil malou Markétku.

Když si švagr Markétu odvezl, bohužel už jsem neměla důvod tam zůstat. Ani nevíte, jak se mi nechtělo pryč. Jenže jsme si nerozuměli, a tak jsem ani nemohla začít nějaký hovor, to bylo k vzteku. Musela jsem se zvednout k odchodu. Podívala jsem se na něho a zamávala jsem mu. Udělal ale něco neuvěřitelnýho. Vyskočil, mával rukama a něco drmolil, přitom se hezky usmíval a pořád ukazoval ven. Pochopila jsem to – sděloval mi, že tam má auto, a že mě odveze domů. Tedy říkám vám, normálně bych s cizím chlapem do auta nevlezla ani ve dne, natožpak v noci. Jenže, od normálního člověka jsem asi tehdy měla hodně daleko. Bylo to silnější, ta radost, že nemusím odejít.

To období jsem nechápala sama sebe. Najednou bylo všechno druhotné, nic nebylo důležitější než se s Mikem zase vidět. Víte, my jsme si nerozuměli ani slovo, ale uměli jsme se domluvit, třeba že pojedeme na výlet, nebo že půjdeme na večeři. Mluvili jsme rukama nohama a hodně jsme kreslili. Bylo to úžasný a byla to veliká legrace. Člověk se naučí používat úplně jiný dorozumívací prostředky, než je klasická verbální komunikace. Náš vztah byl jako vztah dvou herců pantomimy a myslím, že paradoxně tahle jazyková bariéra nás spíše sbližovala, než aby nás rozdělila. Celé dny jsme se smáli.

Například jsme po dvou dnech, z nichž jsme spolu trávili každou volnou minutu, přišli oba se slovníkem. To nás pobavilo, ta shoda. Po týdnu jsem si ho nastěhovala domů. Moje okolí bylo mým chováním překvapené. Maminka mi řekla, jestli se chystáme umřít, že tak spěcháme… my chtěli být spolu, hned.

Za měsíc mi bylo jasné, že žádného jiného chlapa nechci. Že s ním chci být celý život, že je mi jedno, že se při sdělování jednoduché informace můžu umlátit, jen aby pochopil. A Mikael to měl stejně.

Když jsem Mika přivedla k rodičům, aby jim řekli, že se chceme brát, Mike si předtím bifloval úvodní řeč, kdy chtěl zazářit, ohromit svou snahou a pěkně česky sdělit, že by si mě rád vzal.

Tehdy mu moc záleželo na tom, aby svou žádost o ruku řekl našim česky. Chudák se dva dny učil větu: „Dobrý den, jsem Mikael, mám rád vaši dceru, chci žít s vaší dcerou.“

Hrozně se styděl, byl nervózní, ale uměl to jako když bičem mrská. Když ovšem stál mezi dveřmi a strkal mámě pod nos kytku, to, co řekl, bylo toto: „Dobry večer pani i pane, zem Mikael a mam rád na vaši seru. Chci šít i vaši serou.

Máma na něj koukala jako blázen a otec dostal záchvat smíchu. Mike nechápal, o co jde, a maminka pronesla: „Tedy nudit se nebudete…“ a začala se taky smát.

Mike se moc nesmál, když jsem mu doma vysvětlovala s tužkou, papírem a slovníkem, co vlastně slavnostně našim řekl. Teď už ale ano.

Jsme spolu již tři roky a plánujeme miminko. Naučila jsem se mnoho z Mikova rodného jazyka a Mike také nezahálí. Jak říkám, co nejde po našem, to jde po jejich, a obráceně. Slovník máme ale stále po ruce na stole. A tužku a papír také. Žijeme v Praze, ale hodně jsme i u Mika v rodném Sandvikenu. Mikael je totiž čistokrevný Švéd.”

Komentáře

avatar
  Odebírat  
Upozornit na