#22
“Když jsem byla ve druháku na vysoké, tak mi přišla sms se zněním: „Můžu ti zavolat?“. Říkala jsem si, co je to za pitomce, když se ani nepodepíše, takže jsem nijak nereagovala. Asi za týden jsme měli na kolejích takovou menší párty, popíjeli jsme… No a sms přišla znovu. A já v náladě odpověděla, že ano. Pár minut na to mi zavolal a povídali jsme si asi hodinu. Já nevěděla o koho jde, on mě znal – prý od vidění.
Tenkrát jsem byla zadaná, ale i tak jeden telefon přerostl v každodenní večerní volání. Vždycky jsem jela na víkend domů a onen neznámý mi pak vykládál, jak mě potkal na městě, kde mě viděl atd. Bylo to hrozné nevědět nic a přitom se potkávat. Asi po 2 měsících jsme si dali sraz ve vlaku cestou domů ze školy. Přisedl ke mně úplně cizí člověk, kterého jsem neznala ani od vidění, vlak plný lidí, no hrůza – najednou jsme si neměli co říct a já měla pocit, že už ho nechci nikdy vidět. Ale telefony trvaly dál a sem tam jsme se i sešli – ve vší počestnosti. S bývalým přítelem jsem měla v té době trochu problémy, byl o dost starší a hodně pil… Bydleli jsme spolu a jednou večer se to už tak vystupňovalo, že jsem si sbalila věci a potřebovala odvoz domů k rodičům, protože už se to nedalo vydržet – zavolala jsem na známé tel. číslo:
on přijel, naložil krabice do auta, zavezl mě k našim, tam zazvonil a představil se jako můj kamarád, předal jim věci a řekl, že mě vrátí v pořádku. A pak mě celou noc vozil kdovíkudy v autě a měli jsme puštěné rádio a já celou dobu brečela. Myslím, že jsme tenkrát vůbec nemluvili.
Na benzínce mi pak koupil toho největšího plyšáka, co tam měli a k ránu mě vyložil u našich. A teď jsme spolu skoro 9 let, 2 roky jsme manželé a v listopadu čekáme první miminko.
Ještě pro vysvětlení – znal se s mým kamarádem a jednou mě prý viděli společně ve městě a tak si na mě vzal číslo. Omlouvám se za román…”