Nikola: Oprava jukeboxu

#125

 

 

“Jednoho květnového odpoledne jsem šla po náměstí, když mě můj už tehdy expartner pozval k němu do podniku, kde zrovna hlídal naší dceru s tím, že bychom si mohli popovídat. Vešla jsem dovnitř a tam stál on. Vlastně spíše pobíhal. Zrovna mu opravoval jukebox. Měl tam s sebou i svou tříletou dcerku, kterou má v péči. Díky jeho komunikativnímu chování jsme se hned dali do řeči. Po chvíli mi řekl, že mě zná díky mé příbuzné, kterou našel na seznamce, ale neoslovil jí. Pohrávali jsme si s myšlenkou, že bychom je dali dohromady. Povídali jsme si a já sledovala, jak si holky navzájem hrají. V tom mě napadla myšlenka, že by to bylo vlastně hezké, kdyby měla dcerka takovou sestřičku. Ale říkala jsem si, že ten hubeňour o mě ani nezavadí.

Potom, co jsem šla domů, mi na rtech zůstal úsměv z hezky stráveného odpoledne. Hned jsem si ho na facebooku našla a požádala o přátelství, které ten den potvrdil. Asi po měsíci jsme si začali intenzivně psát.

První krok udělal on s tím, že bychom mohli jít s holkama ven. No a co vám budu povídat. Já už v tom lítala. O tom, že i on je možná na stejné vlně mi došlo, když mě pozval na výlet, ale už bez holek. Původně jsme se měli přátelit skrz holky a najednou jsme spolu trávili čas i bez nich.

A od té doby si stále rozumíme, cestujeme spolu, tvoříme rodinu a teď spolu budeme bydlet. To vše trvá deset měsíců, ale mně přijde, jako bych ho znala věčnost. A co myslíte? No jasně, že s příbuznou jsem ho nikdy dohromady dávat nechtěla. Chtěla jsem ho jen pro sebe…”

(Originální foto od Nikoly a jejího partnera.)

Komentáře

avatar
  Odebírat  
Upozornit na