#93
“Prostě si pro mě přišel na zábavě, jestli si nechci zatančit. A jelikož jsem toho v sobě měla opravdu hodně, tak jsem neprotestovala. Střízlivá bych určitě nešla (jsem hodně vybíravá).
A tak nějak jsme se zapovídali, připadala jsem si, jako bychom se znali už kdoví jak dlouho. Jenže věci se začly odvíjet trochu rychleji, než jak bych očekávala a druhý den jsem byla naštvaná, co to zase dělám za blbosti. Doufala jsem, že se už neozve.
Pravda, neozval se… přijel si pro mě rovnou domů. 😀 Jelikož mi bylo hloupé se na něco vymlouvat, moc lhát neumím, tak jsem se s ním šla projít. A tak to bylo den co den. Ačkoliv on to bral evidentně od prvního setkání jako začátek vztahu, já pořád řešila, jak to zase “ukončit”.
Naštěstí jsem posera a nedokázala bych něco takového řešit, tak jsem prostě pár týdnů čekala, až ho omrzím. A ono pořád nic, pořád mě uháněl.
Nakonec jsem se do něj šíleně zbláznila a jsem šťastná, že se nedal odbýt. Dneska bych ho nevyměnila za nic na světě. 🙂
A všechno se to přihodilo v době, kdy jsem se zařekla, že nechci žádného ani vidět. 🙂 Stačilo se na to vybodnout, přišlo to samo… jó kdyby bylo všechno tak jednoduché, to by byla paráda.”